ANN LETHBRIDGEOVÁ
zajímat, jak si jako chlapec rád hrával. Napůl očekával, že většina prken bude dávno ztrouchnivělá. Nečekal, že dostane chuť ji políbit. Ani ve snu ho nenapadlo, že ho tak omámí sladkost jejích rtů, měkkost ňader, hedvábná hladkost jejího jazyka. Celé tělo měl v jednom ohni. Přerušil polibek a několikrát se zhluboka nadechl, dokud se z plamenů v jeho nitru nestala jen hromádka doutnajícího popela, kterou dokázal ignorovat. Tomuto umění se naučil v minulosti. Nikdy by nepředpokládal, že ho bude tak nutně potřebovat právě teď. Se svou manželkou. Julie se nepokojně zavrtěla a pokusila se skrýt nespokojené zamručení. Alistair v duchu zaklel. „Ještě jeden takový polibek a budeme si moct vyzkoušet, jak umíme létat,“ vydechl. Julie ztuhla. „Tím myslíte, že spadneme?“ Spadneme do hlubin nekontrolovatelné vášně. Do zapomnění. „Nebojte se. Jste v bezpečí.“ Opřela mu tvář o hruď. „Nebojím.“ „Ani já nemám chuť riskovat život nebo končetiny kvůli pochybnému dobrodružství pod širým nebem.“ „Pochybnému?“ zeptala se stále s tváří na jeho hrudi, ale záchvěv v hlase skrýt nedokázala. „Nepohodlnému.“ „A vysoko.“ „To také.“ Když už měl své vášně pod kontrolou, nebo alespoň většinu z nich, zvedl si její tvář k sobě a znovu ji políbil. Prohloubila polibek a Alistaira opět zaplavila touha, kterou v něm vyvolávala svým jasmínem vonícím tělem, tichým zasténáním, které jí vycházelo z hlubin hrdla a měkkými prsty na jeho zátylku. Už celé roky se nepotýkal s neschopností ovládnout své pudy. Snad kdyby si přestal připomínat, jak 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS287559
TAJEMSTVÍ VÉVODY DUNSTANA
vypadala, když na sobě neměla nic s výjimkou rubínů Dunstanů, bylo by to jednodušší. Teď byl opět tvrdý jako kámen. Zvedl ji a posadil si ji mezi nohy zády k sobě, takže měl její zadeček jen nepatrný kousek od svých slabin. „Slyšíte skřivana?“ Zaposlouchala se. Naklonila hlavu ke straně a mléčně bílá pleť za jejím uchem se ocitla příliš blízko jeho rtů, jazyka, zubů… Odolával pokušení. Jsou manželé. Nemají jediný důvod k otlačeným kolenům a odřeninám kvůli nevhodnému místu na milování. Rozhodně ne v manželství, které nikdy nedojde svého naplnění. „Slyším.“ Zaklonila hlavu. „Ale nevidím ho.“ „Ani já ne.“ Proletěl kolem nich bělásek. „Tak tenhle mi krasohled moc nepřipomíná,“ zašeptal jí do ucha. Nepatrně se zachvěla, než odpověděla. „Ne.“ Cítil, jak jí buší srdce. „Povězte mi něco o svém prvním manželství.“ Ztuhla a Alistair zadržel dech. V duchu se proklel, že kazí tak harmonický okamžik, ale nemohl si pomoct. Chtěl o ní vědět víc. Opřela se mu hlavou o rameno a zahleděla se na blankytně modré nebe. Mlčela tak dlouho, až si začal být jistý, že mu neodpoví. Nakonec se nadechla. „Zaplatil mému bratrovi mnoho peněz, aby mě dostal,“ řekla měkkým hlasem. „Velmi rychle však zjistil, že to pro něj nebyl dobrý obchod, jak mi často připomínal.“ Což bezpochyby zdaleka nebylo všechno příkoří, které od něj musela snést. Alistair cítil, jak se mu v hrudi zvedá vlna hněvu. „To je mi líto,“ řekl tiše a doufal, že z tónu jeho hlasu nepozná, jak je vyvedený z míry. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS287559
ANN LETHBRIDGEOVÁ
„Pokud vám to nevadí, raději bych o něm už nikdy nemluvila.“ „Pak mi odpusťte, že jsem se ptal.“ Políbil ji na tvář a na šíji. „Prosím.“ Spíš vycítil, než viděl, že se usmála. „Odpuštěno.“ Juliina velkorysá povaha ho hluboce dojímala. Nezasloužil si její odpuštění. Ani polibky. Oženit se s ní byla chyba. „Měli bychom jít,“ zamumlal. Jestli tu zůstanou jen o chvíli déle, nedokáže už odolávat vlastním touhám. „Koně si budou myslet, že jsem je nadobro opustili.“ Opatrně vstal. „Podejte mi ruku, pomohu vám dolů.“ Julie se zvedla a obdařila ho zářivým úsměvem, ve kterém se skrývala i nemalá míra šibalství. „Děkuji, že jste mě sem vzal. Vím, že pro vás toto místo hodně znamená.“ Alistair byl také rád, překvapivě rád, že s ní sdílel zážitky ze svého dětství. Najednou mu připadalo, že už velmi dlouho s nikým nic nesdílel. Možná bylo jeho rozhodnutí vzít ji sem opravdu správné. Přinejmenším mu důvěřovala natolik, že mu dovolila, aby ji líbal v koruně stromu a jakýsi podivný instinkt mu napovídal, aby udělal totéž – aby jí věřil, přestože až příliš dobře věděl, jak by se zachovala, kdyby se dozvěděla o jeho minulosti a o tom, co udělal. Vzhledem k tomu, že za to sebou pohrdal i on sám, mohl jen stěží očekávat, že by to cítila jinak. Ne, že by mu záleželo na tom, co si o něm myslí, ale nemohl si dovolit dát jí do rukou moc ublížit jeho synovi. Julie se dotkla země, aniž by cestou dolů pocítila obavy nebo strach. „Předpokládám, že míříme domů?“ zeptala se, když vyjeli ze sadu na polní cestu. Alistair jí však neodpověděl. Hleděl upřeně před 100 Ukázka elektronické knihy