98
DŽUNGLE V NÁS
Kolem jsou velké bytosti, v drtivé většině porodů velice přátelské, usměvavé a hlavně pozorné. Postupně se naučíme jejich pozornost přitahovat. Zprvu spíše pláčem, později také roztomilým chováním. Máme předpoklady se líbit – jsme baculatí, malí a okatí. Podstatou našeho vztahu s rodiči bude v této fázi našeho života jednostranné poskytování péče, spojené s prosazováním základních pravidel a vzorců chování (obrázek 40). Rodiče nám vštípí zejména vztahy k lidem a hodnotám, podstatu třetí vrstvy lidské psychiky. Naučíme se respektovat jejich převahu v situacích, kdy jejich a naše zájmy budou v konfliktu, a souznít v situacích, kdy je pohoda a dost času na součinnost. Formou drobných her poznáváme své tělo a hlas a učíme se mluvit a pohybovat v prostoru pomocí svalů (zprvu se batolit, později chodit). Všestranná péče okolí, zejména těch dvou, jejichž hlasy si pamatujeme ještě z prenatálu, je a ještě dlouho bude nutná, ale zároveň se v ní skrývá první velké psychické nebezpečí – že si na závislost zvykneme a nebude se nám chtít ji opustit. Pokud se to stane a my vstoupíme jako (psychicky) závislí do (fyzické) dospělosti, nastávají velmi neblahé důsledky, které popisuji v úvodu následující kapitoly (10.2). Naštěstí máme v boji s drakem závislosti mnoho pomocníků. Naše zájmy se se zájmy rodičů a dalších lidí občas kříží. A v tu chvíli si můžeme začít svou závislost uvědomovat. I to, že péče má a bude mít své meze, například když se rodiče chtějí alespoň trochu vyspat. Toto znejistění je posíleno vědomím nerovných možností. Rodiče nám svou převahu občas demonstrují. Ve zlém, třeba když zvýší hlas, i v dobrém, například když nás vyhazují do vzduchu a zase bezpečně chytají. Období přirozené závislosti obsahuje – na rozdíl od fází dalších – většinou snadno rozpoznatelné milníky vývoje. Jedním z nich je početí, dalším porod, třetím první posuvný pohyb v prostoru pomocí vlastního svalstva (batolení) nebo třeba první kroky. Za těmito fyzickými milníky se skrývá vývoj psychický, který v příznivém případě směřuje ke vnímání vlastní existence v kontextu ostatního světa, k objevu Já, uvědomění si sebe a svého těla na pozadí okolního prostředí. Poznámka: Dá se říct, že jen pokračuje proces, který už dobře známe z vývoje v těle matky. Ontogeneze zde opakuje fylogenezi, tentokrát v rovině psychologie. bezpodmínečná jednostranné poskytování péče RODIČE
DÍTĚ
jednostranné vyžadování poslušnosti láska
Obrázek 40: Podstata vztahu rodičů a dětí ve fázi závislosti.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS287303
Jak se vyvíjí osobnost
99
Uvědomit si poměr sil sebe a rodičů i limity rodičovské péče je důležité, ale prozření nesmí dítě dovést do nejistoty. A tady pomáhá konstanta, která by měla provázet vztah rodičů k dětem po celé dětství – a vlastně i dále. Tou konstantou je bezpodmínečná láska. Bezpodmínečná láska je klíčovým faktorem zdravé výchovy v rodinách. Projevuje se tím, že požadavky na chování dítěte nejsou nijak provazovány se vztahem, který rodiče k dětem mají. Tedy žádné „když to budeš dělat, nebudu tě mít ráda“, mám‑li sáhnout po flagrantním příkladu. Bezpodmínečné lásce se normální rodič nemusí učit. Jen se občas musí učit ji projevovat. A hlavně ji nezpochybňovat tím, že z ní – byť jen slovně – dělá lásku podmínečnou. Dítě samozřejmě náš vztah k sobě pozná, má dost času nás studovat. Pokud říkáme něco jiného, než z nás cítí, může znejistět. Pochopitelně jsou rodiče, kteří své děti rádi nemají. Často o to více deklarují svou lásku slovy. I tady dítě snadno vycítí rozpor, ale neumí jej racionálně zpracovat. Hrozí mu vzorce chování, které jej mohou poškozovat na cestě za svobodou – například mu mohou znesnadnit navazování hlubších vztahů s jinými lidmi v dospělosti. Láska bez podmínek má čarovnou moc. Usnadňuje nám se na dítě zlobit, aniž bychom mu ublížili. Umožňuje nám jej trestat, třeba i velmi přísně, aniž bychom jej poškodili. Dítě totiž pozná, zda se na ně zlobíte s láskou nebo bez ní. Bezpodmínečnou láskou navíc nabízíte dítěti k osvojení jeden z nejkrásnějších vzorců chování, který lze vůbec získat. A zároveň s ním sepíšete smlouvu, která se bude hodit v následujících rušných obdobích jeho života. Extrémní podoby závislosti Pokud člověk spadne do závislosti až v dospělém věku, jeho velkým problémem bývá sebrat sílu k jejímu překonání. Je‑li závislost nějak personifikována (osobnost se naváže například na nějakého gurua či proroka), situace je o to složitější, protože závislý čeká řešení svých potíží právě od něho. Závislost dokáže být záludná tím, že v nerovné situaci může osobnost postupně popřít zlo, které na počátku objektivně vnímala. Je‑li situace extrémní, může silný kuřák uvěřit, že cigarety jsou vlastně zdraví prospěšné. Když jsem psal tyto řádky, měli k podobným výrokům blízko prezident a předseda Senátu české země. Podobný princip má „stockholmský syndrom“ – skutečnost, že rukojmí mohou po určité době začít sympatizovat se svými únosci. Ostatně něco podobného stockholmskému syndromu může proběhnout i u ochočených divokých zvířat. Na závislosti jsou vybudovány některé vyšetřovací metody totalitních systémů, protože lidé mají v beznadějné situaci tendenci přilnout k tomu, kdo se k nim chová lépe než ostatní, a začít mu důvěřovat. To vše jsou případy, kdy se do závislosti dostává bytost původně nezávislá. Nejzáludnější situace nastává, pokud taková bytost nezávislost nikdy nezažila. Tam již nejde jen o překonání, ale o samo poznání nebezpečí. Při terapii se nemůžeme opřít o srovnání se „stavem před“, musíme srovnávat se životy jiných.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS287303
100
DŽUNGLE V NÁS
Použil jsem slovo „bytost“, protože tato situace je typická i u zvířat od počátku chovaných v zajetí. Takový příběh je svobodě nejvzdálenější, protože důsledky podobné „stockholmskému syndromu“ se přímo nabízejí. Chovatelé koní pak s vážnou tváří mluví o lásce koně k člověku a o jeho nadšení, když člověka vidí nebo může nosit. Přitom jde o „lásku“ bytosti, která se nikdy neproběhla volnou stepí bez podkov a bez jezdce, neomezena ohradami a svými otrokáři a vedena jen svými instinkty a svou radostí.
10.2 Volnost Zůstat v závislosti až do dospělosti znamená stát se přítěží společnosti. Pochopitelně nemluvím o psychických a fyzických handicapech, za které lidé nemohou. Mám na mysli zdravé dospělé, kteří se chovají jako parazité na těle společnosti. Dospělá závislost má řadu forem – od té vynucené, kdy se například matky starají o své čtyřicetileté syny, závislé na matčině stravě a bytě, až po ty četné natažené dlaně lidí, kteří chodí raději na sociálku než do práce. Poznámka: Pochopitelně je tu i zvýšené riziko závislostí devastujících – na alkoholu, tabáku, tvrdších drogách, sázkách, hernách, internetu, sektách. Hrozí zvýšené nebezpečí zadlužení a bezbrannosti vůči podvodníkům, ať už prodávají zboží, nebo třeba spasení duše. Psychickou závislost poznáme zejména podle toho, že závislému nevadí jednostrannost vztahu nebo toleruje neblahé důsledky. Služby a prostředky, které dostává, vnímá spíše jako samozřejmost než jako hodnoty. Zpravidla necítí vděčnost a už vůbec nemá tendenci nabízet nějakou protihodnotu. Proto jej mate argumentace recipročně založená („jak k tomu přijdou všichni ti, kteří na rozdíl od vás pracují a platí daně“) i případné citové vydírání („já se pro tebe obětovala a ty jsi se mi pěkně odvděčil“). Pokud jsem tedy v kapitole 9.5 napsal, že společnost nesmí zapomínat na své neúspěšné členy, rozhodně jsem nemyslel, že jim má něco dávat zadarmo. Je‑li příčinou neúspěchu jen psychické ustrnutí ve fázi závislosti, pak vstřícnost je řešením, které závislí nemohou pochopit jako závazek a které jim dlouhodobě ubližuje. Ve své závislosti přece vnímají dary jako nárok a ústupky a vstřícnost jako slabost. To, co bychom měli nabízet závislým, kteří jsou fyzicky dospělí, je vstup do dalšího patra vývoje, které vede k respektování a sdílení pravidel. Tím nejlepším darem pro závislého je naděje na další psychický rozvoj. Vrátíme‑li se teď k dětské formě závislosti, můžeme objevit, jak takový vývoj a takové změny probíhají přirozeně a jak u dětí přechází závislost ve volnost. Tento přechod má v životě zdravě se vyvíjejícího dítěte vlivný důvod a silný motor. Jde o potřebu dítěte prosadit svou dozrávající osobnost ve vztahu k ostatním lidem. Potřebu myslet originálně a dělat věci po svém. Potřebu volnosti. Ukázka elektronické knihy