28 Pohyb těch dole i aktivity sdělovacích prostředků stále více celý reformní proces posouvaly směrem, o němž straničtí vůdcové nikdy neuvažovali a ani nemínili uvažovat – od pouhé demokratizace směřoval k demokracii, od reformy k revoluci. Straničtí vůdci, včetně Dubčeka, pociťovali stále větší znepokojení a začínali uvažovat o opatřeních, jež by aktivity obnovující se občanské společnosti omezila. V průběhu měsíce června, v reakci na pokus obnovit činnost sociálnědemokratické strany, dali komunisté zřetelně najevo, že se s nikým nebudou dělit o moc a jsou připraveni i k mocenskému zásahu. Zajistit to měl připravovaný zákon o Národní frontě, jímž by se znemožnila jakákoli politická činnost nových politických subjektů stojících dosud mimo Národní frontu. Začal jsem mít problémy s vyvoláváním filmů. Nejenže se na mě kulisáci občas dobývali do koupelny, kde jsem ty filmy ve tmě navinoval na cívky a vkládal to tanků plných vývojky. Vyvolávání většinou dopadlo dobře, filmy byly i dobře naexponované a záběry ostré, v tom ten ruský foťák nezklamal, ale při sušení mi na ty dobře vyvolané a naexponované filmy začal usedat divadelní prach. Všudypřítomný neodstranitelný vířivý a zvědavý, který věděl o všem, co se kdy v divadle událo, mlčenlivý, ale povýšený nad vše ostatní, a ničím nezachytitelný. Jako jakýsi fantom, který, na co si usmyslí, na to usedne. Všemohoucí jemňoučký prach, co se mi na pozitivních 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS287286
snímcích jevil jako bílé tečičky i hrubší bílé flíčky, které jsem musel pracně zaretušovávat tuší a stejně byly znatelné. Některé snímky jsem rovnou zahazoval. Byl jsem z toho zoufalý, ať jsem pověsil mokré filmy kamkoli, ten divadelní prach se na nich usadil. Na prach v divadle, který se s přibývajícími teplými dny jakoby zviřoval víc, si často stěžoval i pan Baur, když se najednou z ničeho nic rozkašlal. „To máte z kouření,“ tvrdil jsem mu, i když jsem kouřil také. „To není kouřením, to je tímhle zatraceným divadlem!“ Jak se mi jednou svěřil, divadlo neměl rád, ale něco dělat musel. Měl být vlastně určitě už na penzi, ale nějak mu ji odmítli vyplácet. Usuzoval jsem, že je mu tak k sedmdesáti, protože jednou se zmínil o svém narození na přelomu století. Jinak o sobě mluvit nechtěl. I když se se mnou přátelil a zval mne do toho jeho bytu u Valdštejnského náměstí. Taky mu sem tam ujelo, že žil dlouho mimo republiku, a když k nám do divadla přijel na hostování soubor ze Sarajeva, byl jediný v divadle, který se s těmi Jugoslávci plynně domluvil. Z počátku jsem měl takový nejistý pocit, když mne občas zval k němu na návštěvu, jestli není přihřátý, protože mi občas položil ruku kolem ramen, jak jsme chodili během divadelního představení přestavovat scénu. Ale nikdo z kulisáků zřejmě takový pocit nesdílel. Pan Baur neřekl sprosté slovo, ale někdy z něho vypadl výraz, kterému jsem nerozuměl. Ale nechtěl jsem se ptát. Až později mi došlo, že to bylo nejspíš v jidiš. Konečně to jeho naléhání zabralo a jednou v podvečer, když jsme neměli službu, jsem s ním šel procházkou přes Malostranské náměstí 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS287286
k Valdštejnskému paláci a on mi o všech známých budovách zasvěceně vyprávěl. Měl malý byt ve zvláštním, ještě jakoby starosvětském domě, který pamatovat minimálně 18. století. Přes dvorek se šlo do jakéhosi přístěnku, který byl přilepený k ostatní výstavbě. Připadalo mi to spíš jako zděná kůlna. Uvnitř byly dvě místnosti a já žasl. Kdybych rozuměl umění, jistě by mne to omámilo. Od biedermeierovských židlí a stolu, přes obrazy, až po vykládanou římsu nad krbem, na které byl obrázek krásné černooké ženy s tmavými dlouhými vlasy, tu byla komoda pamatující možná Napoleona a na ní krásné sloupkové hodiny s jakousi múzou sedící u stolku. A ten sedmiramenný svícen, jenž byl nejspíš stříbrný, mi připomínal nějaký náboženský rituál, jenže jsem si nebyl jist, do kterého náboženství patří. „Vy jste byl kněz, pane Baure?!“ „Nebyl, já jsem žid! Po válce jsem chtěl odjet do Izraele, ale skončil jsem v Sarajevu. Dál to tenkrát nešlo. Občas ten svícen zapálím a vzpomínám na všechny, které Němci povraždili a na svou ženu. Jistě sis všiml toho obrázku, Šantalo!“ Říkal mi Šantalo hned od počátku, kdy jsem přišel do divadla. „Je krásná!“ „Byla krásná a hodná. Muslimka, ale mou víru uznávala. Oba jsme si navzájem uznávali svou víru. Zemřela před dvanácti lety. Proto jsem se ze Sarajeva vrátil do Prahy. Tohle co vidíš, mi zachránili po strýci. Měl před válkou obchod s látkami na Národní třídě. Z koncentráku se nevrátil. Ještě než nastoupil do transportu, cennosti si schoval u jednoho mlynáře na Berounce. Jenže mlynáře zavřeli za údajné 100 Ukázka elektronické knihy