Protistranická skupina
volebním období měnily polovinu členů, oblastní výbory třetinu, Ústřední výbor KSSS čtvrtinu. Tím by mnozí přišli o dlouholetou jistotu na jednom místě nebo o možnosti kariérního postupu. Hrozily velké zmatky a přesuny, o které nikdo z nomenklatury, která má ráda svůj klid, nestál. Po počátečních sympatiích se od prvního tajemníka odvrátila i velká část umělců a spisovatelů. Na výstavě moderního umění Chruščov urážel abstraktní malíře a jejich díla nazval „sračkami“. Varoval také spisovatele, aby si nedovolili psát proti straně. Přitvrdil poté, co v Itálii vyšel román Borise Pasternaka Doktor Živago a spisovatel za něj obdržel Nobelovu cenu za literaturu. Kreml mu však nedovolil ji převzít. První kniha Alexandra Solženicyna Jeden den Ivana Děnisoviče, zabývající se poměry v gulagu za Stalina, sice v roce 1962 vyšla, ale tvrdí se, že spíš nedopatřením než díky liberálnímu postoji Chruščova. Podle některých svědectví si první tajemník rukopis jen zběžně prohlédl a souhlasil s vydáním. Až když byla povídka na světě, přečetl si ji celou a pak se zhrozil, co vlastně pustil ven. Zahraniční politikou si Chruščov znepřátelil ortodoxní část stranického vedení, hlavně tajemníka pro ideologii Suslova. Konzervativci kritizovali prvního tajemníka za hluboký rozkol s Čínou, který údajně poškodil mezinárodní komunistické hnutí a ústřední roli Sovětského svazu v něm. Mao Ce‑tung odmítl kritiku stalinského kultu, a naopak obvinil Chruščova z revizionismu a zrady marxismu. Co bylo pro Moskvu ještě horší: Číňané začali hrát roli sovětského konkurenta a chtěli se stát namísto SSSR tou zemí, ke které se budou komunisté z celého světa obracet jako k té jediné a správné. Definitivní rozkol přinesla mezinárodní konference jedenaosmdesáti komunistických stran v Moskvě v roce 1960. Závěrečnou deklaraci, která nepřímo stanovila Sovětský svaz jako hlavní sílu světového komunismu, 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS287156
Kati pražského jara
Číňané odmítli podepsat a odjeli domů. Bylo tak zaděláno na vážnou sovětsko‑čínskou roztržku, s jejímiž následky se pak hlavně na konci šedesátých let potýkal už Brežněv. Stejně tak se Suslovovi a dalším nelíbilo naopak usmiřování s Jugoslávií. Chruščov při návštěvě Bělehradu víceméně prohlásil, že Stalinovo poválečné odsouzení Tita bylo chybné, a dělal vše pro to, aby se vztahy SSSR a Jugoslávie výrazně zlepšily. Ačkoliv Tito zůstával ostražitý a nedůvěřivý, postupně se to dařilo, ovšem k nelibosti části sovětského vedení. Suslov se netajil tím, že Jugoslávii nepovažuje za komunistickou zemi v duchu správného marxismu‑leninismu. Také Chruščov ale považoval jugoslávský model, ve kterém teoreticky vlastnili továrny a podniky jejich dělníci, za zcestný. Nicméně napětí z dob Stalina opadlo a Brežněv byl později k Titovi dokonce ještě přátelštější než Chruščov. Důležitou roli v rozhodnutí odstranit Chruščova sehrála karibská krize z roku 1962, kdy vůdcovy lehkovážné kroky kolem Kuby málem rozpoutaly ničivou válku mezi dvěma velmocemi. Na ostrov, kde byl Fidel Castro u moci teprve třetím rokem, začal od července 1962 tajně vysílat sovětský vojenský personál a materiál včetně raket. Chtěl tam vybudovat sovětské základny s raketovými zbraněmi. Sověti i Castro věřili, že americký prezident John F. Kennedy spřádá plány na invazi a svržení komunistického režimu na Kubě. V Moskvě ale podcenili Kennedyho rozhodnost a schopnost jít až na hranu rizika. Americké satelitní snímky odhalily v polovině října budované sovětské základny na Kubě a krátce nato i rakety směřující na sovětských lodích na Kubu. Američané vyhlásili námořní blokádu ostrova a zároveň začala válka nervů. Čekalo se na to, že jedna nebo druhá strana může udeřit a rozpoutat vážný konflikt. Nakonec ustoupili Sověti a 27. října poslal Chruščov Kennedymu telegram. Nabídl, 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS287156
Protistranická skupina
že rakety stáhne výměnou za slib, že USA na Kubu nezaútočí a stáhnou své rakety z Turecka, tedy z blízkosti sovětských hranic. Ministr obrany maršál Rodion Malinovskij a vůbec armádní generalita neskrývali rozhořčení. Jednak nad tím, že Chruščov tak nezodpovědně riskoval, aniž by bral v potaz jejich názor, a pak i proto, že výsledkem střetu byly hlavně sovětské ústupky.
Brežněv v dubnu 1963 předává Nikitu Chruščovovi vyznamenání Hrdina Sovětského svazu. Rok poté se postaví do čela převratu a pošle Chruščova do důchodu.
99 Ukázka elektronické knihy