trable,“ napsal Sandusky. „Velkou část života jsem žil v iluzi,“ pokračuje. „Bavilo mě předstírat, že jsem dítě, a to samé jsem s těmi dětmi hrozně rád dělal i jako dospělý. Předstírání ke mně vždy patřilo.“7 V roce 1977 Sandusky založil charitativní organizaci Druhá míle. Jednalo se o zábavní program pro problémové chlapce. Během let jím prošly tisíce dětí z chudých a nestabilních rodin. Sandusky bral děti z Druhé míle na fotbal. Zápasil s nimi. Dával jim dárky, psal jim dopisy, bral je na výlety a vodil je k sobě domů. Mnoho z těch chlapců vychovávaly svobodné matky. Snažil se být otcem, kterého neměli. „Kdyby nebyl tak lidský, byli by [na Pensylvánské státní] v pokušení jej svatořečit,“ řekl jeden komentátor pro Sports Illustrated, poté co Sandusky opustil trenérský štáb fotbalového týmu Pensylvánské státní a odešel do důchodu.8 Tady je úryvek článku z novin Philadelphia Inquirer, který pochází z téže doby: Kdykoli jste ho potkali na chodbě motelu a pronesli něco, co znělo jako sebemenší kompliment, zčervenal a jeho tvář se roztáhla v okouzlujícím úsměvu plném skromnosti. Nebyl v téhle branži kvůli uznání. Jeho defenziva hrála před miliony lidí. Když ale otevírá dveře a zve dalšího zbloudilce, žádné publikum u toho není. O ušlechtilosti toho člověka svědčí, že si zvolil práci, kterou vykonává bez povšimnutí veřejnosti.9
První pochybnosti o Sanduskyho chování se vynořily v roce 1998. Chlapec z Druhé míle přišel po dni se Sanduskym domů a jeho matka si všimla, že má mokré vlasy. Chlapec řekl, že se Sanduskym trénovali a pak si dali sprchu v šatně. Chlapec sdělil, že Sandusky ho obejmul a řekl: „Vymáčknu z tebe vnitřnosti.“ Potom chlapce zvedl, aby „mu (Sanduskymu) odstranil mýdlo z vlasů“, přičemž se chlapcovo chodidlo dotýkalo jeho stehna.* * To pro Sanduskyho nebylo nic neobvyklého. S chlapci z Druhé míle se po cvičení sprchoval vždycky a v šatně rád hrával hry. „Bývalo to tak… že nejdřív se blblo a on pak rozpoutal mýdlovou bitvu,“ vypo-
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS286861
O tom, co se stalo, řekla matka chlapcově psycholožce Alycii Chambersové. Nebyla si však jistá, co si o incidentu myslet. „Reaguji neadekvátně?“ ptala se Chambersové, protože její syn na události neviděl nic špatného. Označil se za „nejšťastnějšího kluka na světě“, protože když byl se Sanduskym, mohl se chodit dívat na fotbalové zápasy Pensylvánské státní.11 Případ byl uzavřen. Další zaznamenaný incident se odehrál o deset let později a týkal se chlapce jménem Aaron Fisher, který se programu Druhé míle účastnil od čtvrté třídy. Pocházel z problematické domácnosti. Se Sanduskym se dobře znal a v jeho domě strávil několik nocí. Matka měla Sanduskyho za „v podstatě anděla“. V listopadu 2008, když mu bylo patnáct, však Fisher zmínil, že to, jak se někdy Sandusky chová, jej znepokojuje. Sandusky ho pevně chytal a prokřupoval mu záda. Užíval zápasnické chvaty způsobem, který mu připadal divný.12 Fishera poslali k dětskému psychologovi Mikeu Gillumovi, jenž zastával názor, že oběti pohlavního zneužití své zkušenosti někdy pohřbí tak hluboko, že se dají vyvolat pouze s maximální pečlivostí a opatrností. Byl přesvědčen, že Sandusky Fishera pohlavně zneužil, ale že si na to chlapec nepamatuje. Fisher se s terapeutem pár měsíců opakovaně, někdy denně, setkával.13 Gillum jej povzbuzoval a pomaličku se z něj snažil dostat pravdu. Jak později řekl jeden z vyšetřovatelů, který se na případu podílel: „Přimět první dítě [mluvit], poté co jsme tomu začali věnovat pozornost, trvalo měsíce. Nejprve řekl: ‚Jo, mnul mi ramena,‘ a pak jen pořád dokola opakoval jedno a to samé, až jsme se nakonec dobrali chvíle, kdy nám prozradil, co se stalo.“ Na otázku, jestli měl se Sanduskym orální pohlavní styk, Fisher v březnu 2009 přikývl. V červenci konečně odpověděl: „Ano.“ V průběhu deseti let byly na Sanduskyho podány dvě stížnosti. Ani jedna však nevedla k zatčení. Proč? Důvodem opět bylo přednastavení na pravdu. věděl před soudem jeden z bývalých účastníků programu Druhá míle. „Vedle každé sprchy byl dávkovač na mýdlo a on si napumpoval plnou ruku mýdla a prostě ho po někom mrsknul.“10
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS286861
Překročily pochybnosti a podezření v případu chlapce ve sprše hranici, za níž už situaci nadále nešlo vysvětlit jinak než jako pohlavní zneužívání? Vůbec ne. Chlapcův psychiatr napsal o události zprávu, v níž tvrdil, že Sanduskyho chování lze definovat jako „pravděpodobný pedofilní vzorec chování budování důvěry a postupného přidávání fyzických doteků v rámci ‚milujícího‘, ‚jedinečného‘ vztahu“. Povšimněte si slova pravděpodobný. Potom se incidentem zabýval sociální pracovník pověřený Odborem veřejného blaha v Harrisburgu a ten si byl jistý ještě méně. Domníval se, že incident spadá do „nejasně vymezené“ oblasti zahrnující „hraniční záležitosti“. Chlapec byl následně poslán na další posouzení k poradci Johnu Seasockovi, který usoudil: „Nezdá se, že by došlo k něčemu, co by se dalo označit za pohlavní zneužití, a ani to nevypadá, že by zde byl jakýkoli postupný vzor logiky a chování, jaký většinou pozorujeme u dospělých, jež mají potíže s pohlavním zneužíváním dětí.“ Seasock si ničeho nevšiml. Řekl, že by si se Sanduskym měl někdo promluvit o tom, jak „se v budoucnosti vyvarovat situací, které do nevyjasněné oblasti spadají“. Se Sanduskym se sešli sociální pracovník a místní policejní detektiv. Sandusky jim řekl, že chlapce objal, ale „nebylo na tom nic sexuálního“. Připustil, že se v minulosti sprchoval s jinými chlapci. Prohlásil: „Přísahám Bohu, k ničemu nedošlo.“ A vzpomeňte si, že i sám chlapec pověděl, že se nic nestalo. Co byste tedy udělali? Jste přednastavení na pravdu. Stejně nejednoznačný byl i příběh Aarona Fishera.* Vzpomínky, které si během všech těch rozhovorů s terapeuty a výpovědí před velkou porotou vybavil, se měnily. Jednou tvrdil, že orální styky skončily v listopadu 2007, jindy, že začaly v létě 2007 a pokračovaly až do září 2008. A příště prohlásil, že začaly v roce 2008 a pokračovaly do roku 2009. Řekl, že Sanduskymu prováděl orální sex mnohokrát. O týden později prohlásil, že to udělal pouze jednou, a o pět měsíců později popřel, že by * Představa, že jsou traumatické vzpomínky potlačené a lze je dostat na povrch pouze při terapii, je mírně řečeno kontroverzní. Další diskuse na toto téma viz poznámky na konci knihy.14
100 Ukázka elektronické knihy