událostí, zpřítomňování dříve nabytých zkušeností), ale především na prevenci vůči budoucnosti: člověk je bytost, která se pokouší pojmově zvládnout a přizpůsobit si to, co teprve může (případně má, protože je to účel jednání) nadejít. Z tohoto hlediska je ideál zřejmosti a jasnosti pojmu nedílně spojen s jeho elasticitou, jež umožňuje podřazovat pod něj k tomu, co už je v něm jako typické vypreparováno z minulých zkušeností a prefigurováno, ještě to, co člověk právě vnímá nebo co si představuje jako budoucí dění. Geneticky se odvozuje ideál jasnosti pojmu z prostorového odstupu; protože člověk jedná na místě, vůči kterému je aktuálně prostorově vzdálen (zanechává léčku na místě, které sám opouští), musí zabránit všem nedorozuměním a nefunkčnostem, které by mohly vyplynout z pojmových nejasností. Jinak než vyjasněním pojmu jim zabránit nedokáže: nemůže zůstávat na místě, kde jedná per distans, ale musí se v zájmu svého přežití ukrývat v zabezpečujících úkrytech. Ty sice chrání jeho život, ale naopak znemožňují optickou kontrolu nad svým jednáním (do jeskyně, kde se skrývá, sice není vidět, ale rovněž není nikam vidět z ní). Uvážíme-li, říká Blumenberg, že člověk se vyvinul v linii primátů, kteří reagovali na ohrožení života útěkem a ztratili evolučně schopnost přímého boje s jinými, lépe uzpůsobenými živočichy, je prostorová distance základní podmínkou lidského přežití. Zároveň ale nemohl útěk pokračovat donekonečna; v jistém momentu musí člověk zůstat na místě, aby mohl sám lovit, získávat obživu. Kompromisem mezi útěkem a přiblížením (obojí nezbytné podmínky zachování života) je právě actio per distans, jednání na dálku, a to zase vyžaduje dostatečně jasné pojmy. Vedle kladení pastí a chystání léček jedná člověk na dálku tak, že vrhá předměty; není náhodou, tvrdí Blumenberg, že dějiny lidského konání jsou dějinami vrhacích strojů a palebních systémů, a jak se zdá, jsou jimi dodnes, protože úspěch si slibují ti, kteří dokážou zasáhnout z co největší vzdálenosti (tedy splňují podmínku prostorové distance) s co největší přesností (splňují podmínku maximálního přiblížení). Na zatímním vrcholu tohoto vývoje stojí současné „inteligentní zbraně“, které odpovídají dalšímu antropologickému postřehu H. Blumenberga. Preventivní jednání se totiž vůbec nemusí týkat aktuální nutnosti, například bezprostředně se objevujícího ohrožení. Mnohem dřív si je / 98 /
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS286502
můžeme představovat jako celkový koncept, jako plánovitý projekt světa a postavení člověka v něm, jenž nutně vede k utváření společnosti a jejích identifikovatelných charakteristik. Za lovce jedná připravená past ve chvíli, kdy lovec není u ní přítomen, zatímco je přítomna kořist, v době chystání pasti nepřítomná. Past se tak dá interpretovat, domnívá se Blumenberg, jako zvěcnělé očekávání budoucího děje – reprezentuje první triumf pojmu. Protože se lovec musí vrátit k nastražené pasti, musí ji hlídat a případně z ní vybírat úlovek, je nucen k alespoň dočasnému pobytu na tomtéž místě; začíná žít usedlejším životem. Aby to bylo možné, vzniká společenství jednajících a komunikujících lidí, a tím se obrací poměr mezi primárním jednáním člověka – živočicha na útěku s velmi nízkou specifikací činností – a zespolečenštěnou akcí lovu, jež vyžaduje organizované chování a jednání, a to zase jazykově realizovaný pojem. Avšak, a na to klade Blumenberg zvláštní důraz, stejně jako má pojem své kořeny ve formách jednání, které vedou k zespolečenštění, je pojem právě tak předběžný jako zespolečenštění samo, které je ve vztahu k lovu nebo k boji o přežití vždy jen prostředek. Je to prostředek, jak se ze subjektivního lebensweltu dostat k objektivaci, nezbytné pro každou intersubjektivitu; avšak s tím, že objektivace světa jakožto skutečnosti není cílem, ale pouze prostředkem umožňujícím společné jednání. To, co nemůže být prostředkem, tj. co člověk nedokáže objektivizovat a podřadit pod pojem, je celek skutečnosti, totalita, která všechny lidské prostředky obklopuje a zahrnuje. Posun od objektivací a od tvorby pojmů k totalitě skutečnosti, k idealitě, je totožný se vznikem metafyziky. Její problém ale spočívá v tom, že čistá rozumová teorie bytí jakožto totality skutečnosti je možná jen za cenu odcizení se praktickému světu reálných potřeb a vztahů. Nesmíme zapomínat, připomíná Blumenberg, že už první náznaky takového přechodu k idealizované teorii souvisejí se vzpřímenou chůzí předchůdců moderního člověka: změna optiky, přehlédnutelnost horizontů, pohled za to, co je právě vidět, to jsou první signály budoucího transcendování k tomu, co se v žitém světě nevyskytuje, ačkoli je to pro lidskou pospolitost určující. Protože se týkají takové možnosti, musí být nástroje, které člověk vytváří a používá, mnohem rozmanitější, obsáhlejší a také subtilnější, než jsou nástroje k uchopení pouhé akutní skutečnosti. Svým způsobem je / 99 /
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS286502
člověk bytost, která si dovoluje luxus. Blumenberg ho ale míní v poněkud jiném významu: vidět něco, co se ho vůbec bezprostředně nedotýká, co pro něho neobsahuje ani zlomek nutnosti, a rozvíjet strategie preventivního jednání vůči něčemu, co je nevěcná, nepředmětná možnost, právě tak důvěryhodná jako nedůvěryhodná, to vše je luxus, na který člověk vynakládá značné prostředky (svůj čas, energii, psychický potenciál, materiální statky). A ani zde není náhodné, že odtud, z prostředí takového luxusního chování, pramení agrese, jež zaniká s dosažením právě těch prostředků potřebných k zajištění luxusu. Všechny tyto antropologické prvky, které souvisejí s utvářením pojmů (actio per distans, očekávání a naplnění, zespolečenštění, představa ideální skutečnosti za horizontem prožívaného světa, počátky teorie, luxus nákladné přípravy na možnost něčeho, co není nijak aktuální), mají jeden společný rys: jsou prevencí proti náhlosti, s kterou by mohlo přijít něco neočekávaného a mohlo by to člověka ohrozit. Strach z nečekaného a osvobození od strachu považuje Blumenberg za jeden z nejmocnějších faktorů působících v lidských dějinách. Pojmovou práci s fenoménem strachu ale ovlivňují dva aspekty, na nichž je také patrný rozdíl mezi pojmem a rozumem. Antropologická teorie pojmu bude těžko prokazovat, že osvobození od strachu probíhá pod vedením racionálního principu sebezáchovy, jež by měla být skutečně účelem lidských dějin. Souhlasu se taková idea dočká jen tehdy, bude-li uznáno právo na čistou teorii, nezávislou na souhrnu faktorů nutných k sebezachování života jako formy, ve které se uskutečňuje svoboda. Všechny vazby a struktury, jimiž je teorie spojena s předmětovostí (účelnost, užitečnost, efektivnost, maximalizace účinku, atd.), tím ztrácejí relevanci a s nimi také požadavek clare et distincte. Tvrzení, že se vzájemně podmiňují svoboda a svoboda od strachu, není dokazatelné, avšak to ještě neznamená, že by oba tyto aspekty nebyly z hlediska své funkčnosti analogické: jsou to rozumové ideje, které označují procesy prolínající celými lidskými dějinami právě proto, že na nich nezávisí minimum nezbytné pro rodové a individuální sebezachování. Pojetí člověka jako preventivně jednající bytosti vede ale ještě dál. I když připustíme, že osvobození od strachu znamená účel lidských dějin, přesto se s takovým výsledkem osvobozující se a osvobozený člověk / 100 /
Ukázka elektronické knihy