S Jackem bylo těžké o něčem diskutovat. Uměl se povznést nad spoustu hloupostí – od zákazníků, od dětí, pravděpodobně i od samotné Hazel. Každý rok se ale na Den památky padlých rozčílil kvůli nějakému nesmyslnému článku o válce, který vyšel v místních novinách. „VE VÁLCE NENÍ VÍTĚZŮ,“ zněl titulek jednoho takového úvodníku. Jack znechuceně hodil noviny na zem. „Kristepane! Chtějí tím říct, že by bylo jedno, kdyby zvítězil Hitler?“ Rozčilovaly ho i televizní reportáže o mírových pochodech, i když většinou nic neříkal, jen nesouhlasně a podrážděně kroutil hlavou. Podle Hazel mu zkrátka vadilo, že spousta lidí – především žen, samozřejmě, ale postupně i čím dál víc mužů – neúprosně ničí jeho představu o tom, co pokládal za nejlepší léta svého života. Kazili mu je falešnou lítostí a výčitkami a občas i bezostyšným lhaním. Nikdo by nikdy nepřiznal, že za války je možné zažít i něco příjemného. Dokonce i ve Spolku válečných veteránů se očekávalo, že se všichni budou tvářit neustále tragicky; běda kdyby někdo řekl, že na válku vzpomíná rád. Když krátce po svatbě chodívali Jack a Hazel na tancovačky, na schůze Spolku nebo na večírky k jiným manželským párům, vždycky začali muži dřív nebo později vzpomínat na válku. Jackovy historky nepatřily k těm nejzajímavějším a nejdelším, ani nelíčil ty nejdramatičtější příklady hrdinství tváří v tvář smrti. Jeho příhody byly spíš veselé. Mohl si to dovolit, protože sloužil jako pilot bombardéru, což byla jedna z nejobdivovanějších leteckých hodností. Zúčastnil se dvou nejnáročnějších akcí (veteráni, a dokonce i jejich manželky samozřejmě používali slovo „operace“), během nichž absolvoval padesát náletů. Hazel seděla u stolku s ostatními mladými manželkami a poslouchala; trpělivě a s hrdostí a – aspoň v jejím případě – soustředěná na něco úplně jiného. Na sex. Tihle manželé prošli zkouškou ohněm. Hazel litovala ženy, které se oddaly obyčejným mužům.
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS286104