10. kapitola Když jsem odkráčela od Lucase, Billy se už opíral o nárazník auta a čekal na mě. „Co to bylo za kluka?“ „Nikdo důležitej.“ Nasedla jsem a zabouchla dvířka. Billy zapadl za volant a zapálil si, ale nenastartoval. Díval se ven na parkoviště. „Co ti chtěl?“ Hlas měl nebezpečně klidný a mně se začal stahovat žaludek. Věděla jsem, co přijde. „Otravuje tě?“ „Proč tě to zajímá?“ „Protože jsi sice kráva, Max, ale jsme jedna rodina.“ Rozhodila jsem rukama a obrátila oči v sloup. „Já si můžu dělat...“ Bleskurychle mě popadl za zápěstí. „Jsou lidi, kterým se prostě budeš vyhýbat.“ Nakláněl se ke mně, koukal se mi přímo do tváře a to, co říkal, znělo děsivě a naléhavě. Choval se, jako kdyby měl o mě starost, ale já věděla, jak to doopravdy myslí. Nemluvili jsme
117
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS285924