Království Dutců (Ukázka, strana 99)

pevně vtažený do záhybu růžové kůže jejích rozechvělých nohou. A i když nebyla tak úplně můj typ nebo z mého druhu, byl to velice pohledný exemplář, který byl teď shodou okolností v područí říje. Smečka zapomněla na to, co dosud měla proti Dennisovi, a pustila se do toho kvalitně nacvičeného plížení směrem k bílé samici, která si pořád olizovala tlamičku a očima těkala kolem sebe. Do vlídných oříškových očí jí napřed vstoupil děs, ale hned vzápětí ji rozechvělé nohy rázně odnesly od tahače kamsi po prázdné dálnici, až zmizela někde v nejisté budoucnosti. Smečka za ní hřmotně vyrazila a prostorem se rozezněl zlověstný štěkot.

Vyčerpaně jsem se svezl na komuli, která tam rašila z popraskané vozovky, a zadíval se na Dennise. Ten se svalil na obnažený kus teplého asfaltu. Seskočil jsem vedle něho, abych zjistil, v jakém je stavu.

Ten odolný šmejdík se zdál být v pořádku. Cítil jsem úlevu, že oba ještě natahujeme do plic vzduch. Tenhle můj polo­ němý parťák se dočká dalšího rozbřesku. A potom se dostavil vztek. Prudký, sžíravý vztek, při němž mi do hlavy stoupla krev a který se rozduněl zběsilým basem. Psi z té divoké smečky byli pravděpodobně v jisté fázi něčími milovanými společníky. Dobře živenými kamarády. A teď byli tady, donuceni k násilnictví, o nic lepší než smečka chuligánských mývalů. Byli z nich normální zloději, surovci, lotři. Takhle vzdáváme hold našim mamlasům? Těm, kteří nás naučili, jak existovat ve světě? Jak prožít co nejlepší život a užívat si za všech okolností co největšího pohodlí? Bylo mi líto té ubohé hezké malé americké pitbulteriérky, která se nějak jmenovala a nejspíš celou tuhle dobu čekala, až ji najde její páníček.

A teď jsme všichni věděli, co se s ní stane — viděl jsem, jak se to odvíjí na několika Jimových porno videích s četnějším obsazením. Ucítil jsem ohromnou úlevu, že nejsem samice.

100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS285612

Připadalo mi, že být samice znamená být kořist, dokonce i v rámci vašeho vlastního druhu.

To všechno mě přivedlo k myšlenkám na Dennisova varlata. Páni, proboha, ale ne tak, jak si myslíš. Víš, když byl Dennis malý, v podstatě jen podnožka plná záhybů, Velký Jim se vydal k veterináři, aby si postěžoval na neustálou přízeň, které se dostává jeho pravé noze. Veterinář Jimovi poradil, aby nechal Dennise vykastrovat. Velký Jim kvůli tomu však spustil šílený povyk a takový postup prohlásil za útok na všechny muže a samce. Na vycíděnou podlahu v ordinaci srazil držák na letáky s informacemi o kočičí leukemii a oddusal pryč. O týden později, s nohou vraženou do rybářských kalhot z vulkanizované gumy, se vrátil a přikázal, aby se Den­nisovi koule přece jen ufikly. Mně samému to celou tu dobu připadalo barbarské a cítil jsem jakési zadostiučinění, že sám nedisponuji tak zranitelným orgánem. A tak jsme tu teď stáli, hejno o dvou členech, na něž tohle rozhodnutí nemělo žádný vliv. Chytří, do budoucna myslící mamlasi. Protože je modifikovaný a civilizovaný, Dennis by mě neopustil, aby se honil za nějakými samicemi. Čeho je moc, toho je příliš! Onida měla pravdu. Nehodlal jsem zůstat sedět s křídly v klíně, zatímco se kolem ochočenci rozkládají nebo se proměňují v bandu bestiálních blbů.

Mamlasi nevytvořili zákony proti tomuto druhu chování jen tak pro nic za nic. Byl jsem odhodlaný zakročit a udělat to, co by udělali mamlasi. Převzít zodpovědnost a přinést mír světu, který se bez nich hroutil. Ztráceli jsme to, co z nás dělá lidi, ztráceli jsme to úplně nejlepší v nás. I kdyby byla pravda to, co řekla Onida, že někam odfrnkl prvek, který dělá z mamlasů lidi, v pořádku, ale to, co dělá člověka ze mě, se tady bezpečně zahnízdí. Nechtěl jsem sledovat, jak chřadne a umírá duch tohoto živočišného druhu. Měl jsem v ­úmyslu 101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS285612

získat svět zpět a navrátit mu jeho dřívější zářivou slávu, postavit se medvědům, nemocným mamlasům a smečkám zdivočelých psů. Měl jsem v úmyslu najít si spojence — ochočence — a vrátit jim svět, který znali.

Ale nejdřív oběd. S Dennisem jsme provedli razii v provozovně Subway na trajektovém terminálu, v budově obestřené hradbami pavouků, kteří si užívali jejího chladivého stínu.

Zjistili jsme, že má sice rozbitá okna, že v ní spokojeně řádí švábi, ale že se v ní, vzdor svému stáří, podezřele dobře uchovaly bagety. Dennis vzal hned dvě a vyvlekl je ven k okraji přístaviště. Tam jsem si svůj díl namáčel do vody, aby se mi líp polykal a měl aspoň nějakou chuť. A prohlíželi jsme si okolí. Na zemi opodál ležel zřícený a roztříštěný žlutý jeřáb, nehybný jako mrtvá žirafa se zlomeným krkem. Obdivovali jsme Bainbridgeův ostrov na druhé straně zátoky, kytici stromů střežených pocukrovanými vrcholy Olympijského pohoří. Otočili jsme hlavu doprava, abychom se podívali na seattleské Velké kolo, naši verzi světových ruských kol, které se jen hemžilo mamlasy, vrtícími se a houpajícími se mamlasy s vykroucenými hlavami a tenkýma rukama nepřirozeně ohnutýma v kloubech. Kolo kdysi bývalo bílé. Nyní bylo poskvrněné lezoucími vychrtlými těly a jejich červenými slizkými výměšky, jejich násilným zánikem. Z bezpečí vzdálenosti, která nás od nich dělila, jsme je vytěsnili a užívali si naopak klidného výhledu na Elliottovu zátoku.

Takže tak to s námi prozatím bylo, s bladhaundem dorasovaným medvědí tlapou a vránou pokrytou mravenčími mrtvolkami — umím vypadat i líp! —, živými navzdory všem nepříznivým okolnostem. Žvýkali jsme bagety ze Subway a nakonec očima spočinuli na jednom z trajektů, lodi mimořádně ohromující krásy, jejíž smělé tělo představovalo jasný důkaz magických schopností mamlasů. Tahle trajektová 102 Ukázka elektronické knihy