98
Vždy je cesta
Ráno venčím zas v jiné části Miraflores, hodně fotím – nádhera! A pak už rychle do obleku a vyrazit na pracovní schůzku – kontakt od Jany z Čech (díky, Jani), ředitelky cestovní kanceláře Maruja (čti Marucha), které jsem den předtím volal. Neztrácím čas. Cestou jsem ještě poměrně složitě pobíhal, abych jí koupil kytku, takže byť jsem chtěl dorazit navoněný a načančaný, ve výsledku jsem lehce splavený, což ale věřím, že nebylo snad znát. Maruja je velmi milá, povídáme si, následně mě nadšeně seznamuje s její kolegyní a zástupkyní, ta si později se mnou sedne a dává mi cenné rady, kde najít výrobky, které hledám – keramiku apod. Maruja zároveň volá nadšeně svému synovci, který má v Limě autoservis a je motorkář(6), že si budeme rozumět. Provádí mě firmou, seznamuje s kolegy, pobudu tam poměrně dost času. Loučíme se s příslibem spolupráce do budoucna. Měl jsem z toho výborný pocit a ještě si říkám, jak rychle a snadno se mi tady vše daří. Ouha, chyba lávky, už mi nikdy na žádný e-mail či telefon nebo SMS neodpoví(7). (6) Motorky, ale i auta – míněno zejména rychlé a silné stroje – jsou mou celoživotní vášní a mnoho let jsem se jimi i živil, viz závěrečná část „Autoři knihy“. (7) Což jak se ukáže, je v Peru normální – sliby a plány, které nejsou myšleny vážně, nebo prostě se jen nedodržují… Byl jsem z toho zmatený, protože mě na rozloučení líbala a objímala opravdu velmi srdečně, vše ale nakonec bylo jinak. Nicméně je nutno dodat, že s tím jsem se setkal i doma v ČR v obchodním styku (nebo v charitě) a dodnes jsem to úplně nepochopil. Že byl někdo ze mě a z toho, s čím jsem tam přišel, doslova nadšený, přísliby a plány velkolepé, a nakonec z toho nikdy nic nebylo, leckdy už ani nereagovali. Možná to byla jen zdvořilost, možná že jsem je svou energií „utloukl“ a pak později s odstupem si uvědomili, že to vlastně nemají jak uchopit, prostě že nevědí, co s tím či se mnou, a jen nevěděli, jak se z toho vyvléct, proto raději ani nekomunikovali. Rozhodně mi to nepřijde jako omluva, jen jako vysvětlení. A v tomto případě třeba to pak ovlivnilo i setkání s Marcem večer, i když vše probíhalo maximálně
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS285292
aneb Ztracený bílý muž a pochroumaný pes napříč kontinenty
99
přátelsky a měl jsem i z toho moc fajn pocit, tak jeden nikdy neví… Zvlášť v totálně odlišné civilizaci nevíte, čím se třeba někoho dotknete, aniž byste o tom tušili. Např. později, k čemuž se ještě dostaneme, se dozvím, že jsem zde, v přísně (až puritánsky a pokrytecky) křesťanské zemi pro mnohé pomalu vyvrhel, když moje mamka je popáté vdaná. Nebo že jsem velmi podezřelý tím, že nemám děti apod. V Čechách mi zas jednou jeden velmi zkušený a vysoce postavený kámoš vysvětloval, proč v dané firmě nepřijali spolupráci na charitativním projektu, který jsem jim předložil. Nemuseli přece pro něj skoro hnout prstem, celý jsem jim ho vymyslel, měli by z něj velkou reklamu, měl i obchodní a marketingový dopad a ještě by pomohli druhým. A právě v tom byl podle něj ten problém – protože lidé na příslušných pozicích, kde berou stotisícové částky i proto, aby vymýšleli právě takové projekty, by tím (mnou) byli ohroženi, což nemohli dopustit. A také jsem jim byl podezřelý, že za to nic nechci – míněno prachy pro sebe. Protože to je jediná řeč, které oni rozumí. A když vám nerozumí, jste pro ně podezřelý a od někoho takového raději dál.
Jdu se trochu projít, dělám fotky, zastavuji se na „oslavu“ (nechval dne před večerem!) na oblíbenou coronu, která pochází z LA, takže je „hřích“ si ji tu nedat. A protože se mi zároveň rozjíždí migréna, raději pojedu domů taxíkem, abych polknul co nejdříve prášek (mívám ji cca jednou za čtyři měsíce, a přestože práškům na bolest se bráním, i když mám třeba úraz, tak na migrénu ho beru hned, jinak nastane peklo). Taxíky zde jsou velmi levné, když víte, jak na ně. A taxi – to je navíc zážitek! Kromě toho, že se účastníte skutečně nevídané dopravy, při které zažijete více vzrušení a adrenalinu než u nás na drahých atrakcích v lunaparku, i samotný taxík je zásadně (až na společnosti jezdící na objednání, které jsou ale také dražší) v dezolátním stavu. Vše mlátí – technické díly, včetně nápravy, i interiér, všude trčí drátky (borec třeba drátkem ťuká o kousek kovu v zapalování o ukostření a tím troubí), protože většina tlačítek už je nefunkčních či vůbec nejsou – např. klakson (interval troubení je cca každých pět vteřin) je tak vymačkaný, že ve středu volantu bývá často už jen díra. Většinu oprav obstarávají kobercová
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS285292
100
Vždy je cesta
páska, dráty či již dříve uvedené nýty, k tomu patří samozřejmě hlasitá hudba (rádia, televize a vůbec všemožný hluk je tady prostě všude, hudbu mívají i na skútrech či jízdním kole, ale používají i různá pípátka a melodie při couvání apod., klid je zde zcela neznámý pojem), a co mě také pobavilo – občas sedávají na takové drátěnce. Možná to je masážní podložka, jako my používáme ty dřevěné kuličky, ale tady to mají drátěné, i na motorkách. Třeba je to prostě jen bytelný potah, který vydrží déle než původní materiál. Co by ne ;-) Po příchodu do hostelu sepisuji a již uvádím v chod, co se na schůzce domluvilo(8). I další korespondenci s domovem, soukromou i pracovní či úřední – zdaleka jsem nestihl před odletem vše, takže ještě musím dovyřizovat. Volám si i s Marcem, synovcem, kde a jak se večer setkáme, baštím a valíme s Tekýskem zas na pláž. Večer mám spicha s Andreou. Dávám si pisco sauer, jejich národní nápoj (pisco je něco jako naše slivovice, ale z vína, koktejl z toho je, jak název napovídá, s limetkou, pak je v něm i žloutek a skořice), k tomu inca cola – nejsem fanda sladkého, ale musím přece ochutnat limonádu s tímto názvem, že. Zejména když jde o jejich chloubu, která tady jako jediný nápoj výrazně „ohrožovala“ konkurenčně jinak velmi oblíbenou coca-colu, což ji přimělo inca colu koupit. Má žlutou průzračnou barvu a chutná jako tutti frutti žvýkačka. Jelikož jsem na lačno (jídlo si na zahrádce z úsporných důvodů nedávám), stále ještě nedospaný a pisco má 43 procent, po třetí sklence začínám být lehce rozverný.
(8) Možná jsem byl pro ně i příliš akční a s ohledem na toto jejich věčné „maňána“ (zítra) jsem je mohl až vystrašit… V tomto ohledu jsem se tedy nedržel moc plánu, asi jsem navzdory veškerému připomínání si, že nesmím jednat v duchu „musím“ (s ohledem na dluhy), jsem stejně moc tlačil na pilu… Ale je to dáno i mou povahou, nemám rád tlučhuby a lenochy, když se něco domluví, rád uvádím věci v chod. Není čas ztrácet čas! Nicméně i v tomto ohledu/přístupu jsem dnes mnohé změnil, míněno netlačit na pilu atd.
Ukázka elektronické knihy