98
john steinbeck
•
na v ýchod od r á j e
„Teď už je to jedno,“ řekla. „Víc nebo míň, na tom už nezáleží.“ „Sklenička nebo dvě jsou docela příjemné,“ vykoktal nejistě. Obrátila se na něj tichým tónem. „Ty slimáku tlustá, co ty o mně víš? Myslíš si, že do tebe nevidím, že ti nečtu každou tu tvou sviňáckou myšlenku? Chceš to teď slyšet? Vrtá ti hlavou, kde se taková slušná dívenka jako já naučila všechny ty triky? Tak já ti to povím. Naučila jsem se je v bordelu – slyšíš? – v bordelu. Dělala jsem v pajzlech, o jakejch nemáš ani páru – čtyři roky. Námořníci mě naučili spoustu triků rovnou v Port Saidu. Znám v tom tvým hnusným těle každej nerv a dovedu na ně jaksepatří zahrát.“ „Catherine,“ zaprotestoval, „nevíš, co mluvíš!“ „Já do tebe viděla. Řek sis, že promluvím. Tak tedy mluvím.“ Vykročila pomalu k němu a pan Edwards potlačil popud ucouvnout před ní. Měl z ní strach, ale zůstal mlčky sedět. Těsně před ním dopila zbytek šampaňského, jemně klepla sklenicí o stůl a vrazila mu zubatě ulomený okraj do tváře. Pak pan Edwards z domku opravdu utekl a na útěku slyšel její smích. Láska je pro muže páně Edwardsova typu ochromující emoce. Rozvrátila mu soudnost, zastřela rozum a oslabila ho. Namluvil si, že Catherine byla hysterická, a snažil se tomu věřit, a ona ho v tom utvrzovala. Vlastní výbuch ji poděsil a nějaký čas se překonávala, aby si o ní zase udělal ten líbezný obrázek. Muž tak bolestně zamilovaný je schopen neuvěřitelné sebetrýzně. Pan Edwards chtěl z plna srdce věřit v její dobrotu, ale zároveň o ní pochyboval, jak ho k tomu nutil jeho vlastní démon i její výbuch. Skoro instinktivně vycítil pravdu, a zároveň jí nevěřil. Věděl například, že si Catherine neukládá peníze do banky. Jeden jeho zaměstnanec vypátral s pomocí složitého systému zrcadel, že je schovává na určitém místě ve sklepě cihlového domku. Jednoho dne dostal od agentury, kterou zaměstnával, jistý výstřižek. Byla to zpráva o jednom požáru jistého starého maloměstského týdeníku. Pan Edwards si ji prostudoval. V hrudi i v břiše mu zažhnulo, jako by se v něm přeléval roztavený kov, a v hlavě za očima mu zavířily rudé kruhy. Do jeho lásky se vmísil opravdový strach a výsledkem takové směsi je krutost. Dovrávoral jako
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS285013
99
john steinbeck
•
na v ýchod od r á j e
omámený na otoman ve své kanceláři a lehl si obličejem dolů, čelem na chladivou černou kůži. Pak se mu postupně v mozku vyjasnilo. V ústech měl slano a ramena mu drtila bolest vzteku. Ale byl klidný a jeho záměr se promítl časem jako ostrý paprsek reflektoru tmavým prostorem. Pomalými pohyby si zkontroloval kufřík, stejně jako když se chystal na inspekci svých pracovních skupin – čisté košile a prádlo, noční košili a trepky a těžký karabáč, jehož konec se zahýbal na dně kufříku. Vystoupil těžce zahrádkou před cihlovým domkem a zazvonil. Catherine přišla okamžitě otevřít. Byla v kabátu a v klobouku. „Ach!“ řekla. „To je ale smůla! Musím teď na chvíli pryč.“ Pan Edwards postavil kufřík. „Ne,“ řekl. Zkoumavě se na něj zahleděla. Něco se v něm změnilo. Prošel těžkým krokem kolem ní a pustil se do sklepa. „Kam jdeš?“ vyjekla. Neodpověděl jí. Za chvíli se vrátil s malou dubovou skříňkou. Otevřel si kufřík a dal skříňku dovnitř. „To je moje,“ řekla tiše. „Já vím.“ „Co máš za lubem?“ „Napadlo mě, že si spolu někam vyjedeme.“ „Kam? Já nikam nemůžu.“ „Do jednoho městečka v Connecticutu. Mám tam nějaké řízení. Říkalas mi jednou, že chceš pracovat. Tak budeš pracovat.“ „Jenže teď nechci. Nemůžeš mě k tomu přinutit. Zkus to a zavolám policii!“ Usmál se tak děsivě, že před ním ucouvla. Ve spáncích mu bušila krev. „Nebo by ses radši podívala do svého rodiště?“ řekl. „Před několika lety tam hořelo. Pamatuješ na ten oheň?“ Probodávala ho pátravými pohledy, jestli neobjeví nějakou slabinu, ale jeho oči byly lhostejné a tvrdé. „Co na mně chceš?“ zeptala se tiše. „Jenom si spolu kapánek vyjedeme. Říkalas, že chceš pracovat.“ Napadl ji jenom jeden plán. Musí jet s ním a vyčíhat si nějakou příležitost. V jednom kuse ji neuhlídá. Stavět se mu na odpor teď by bylo nebezpečné – nejlepší bude, když se mu podvolí a počká si. To vyjde. Vždycky to zatím vyšlo. Ale jeho slova jí opravdu nahnala strach.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS285013
100
john steinbeck
•
na v ýchod od r á j e
V městečku vystoupili za soumraku z vlaku, prošli jeho jedinou tmavou ulicí a zamířili do volné krajiny. Catherine byla ve střehu. Nemohla zjistit, co na ni chystá. V kabelce měla nůž s tenkou čepelí. Pan Edwards si myslel, že ví, co chce udělat. Chtěl ji zbičovat a strčit ji do jednoho z pokojíků v hotýlku, znovu ji zbičovat a přestěhovat ji do dalšího městečka a tak pokračovat, dokud ji úplně nezruinuje. A pak ji vyhodí. Místní konstábl se postará, aby neutekla. Její nůž mu starosti nedělal. Věděl o něm. První, co udělal, když zůstali stát na chráněném místě mezi kamenným valem a cedrovým hájkem, bylo, že jí vytrhl kabelku a hodil ji přes val. To vyřídilo nůž. Jenomže neznal sám sebe, protože ještě nikdy v životě žádnou ženu nemiloval. Původně si myslel, že ji chce jenom potrestat. Ale karabáč mu po dvou ranách nestačil. Odhodil ho a pustil se do ní pěstmi. Dech mu naříkavě hvízdal v hrdle. Catherine se ze všech sil snažila nepropadnout panice. Uhýbala jeho mlátícím pěstím, aby je co možná zneškodnila, ale nakonec ji strach přemohl a pokusila se o útěk. Skočil po ní a srazil ji k zemi, a pak mu už nestačily ani pěsti. Nahmatal horečnatě na zemi kámen a jeho chladnou sebevládu rozmetala burácející vlna rudého vzteku. Potom se podíval dolů na její rozbitý obličej. Poslouchal, jestli jí bije srdce, ale pro bušení svého vlastního srdce neslyšel nic. Hlavou mu zároveň proběhly dvě oddělené myšlenky. Jedna naléhala: „Musím ji pohřbít, musím vykopat jámu a zahrabat ji.“ A druhá naříkala jako dítě: „Já to nevydržím. Nemůžu se jí dotknout!“ Pak ho přemohla nevolnost, jaká přichází po výbuchu zuřivosti. Utekl z toho místa a nechal tam kufřík, nechal tam karabáč i dubovou skříňku s penězi. Potácel se pryč šerem a myslel jen na to, kam by se na chvíli skryl se svou nevolností. Nikdo se ho nikdy na nic nevyptával. Po pár dnech nemoci, kdy o něj jeho žena něžně pečovala, se opět ujal svého podniku a nikdy si už nepustil k tělu nepříčetnost lásky. Člověk, který se nepoučí ze zkušenosti, je blázen, jak řekl. Od té doby sám k sobě pociťoval jakýsi ustrašený respekt. Nevěděl předtím, že je schopen zabít. Že Catherine nezabil, byla jenom náhoda. Každou ranou ji chtěl rozdrtit. Ležela dlouho v bezvědomí a dlouho v polovědomí. Uvědomila si, že má zlomenou paži a že musí vyhledat pomoc, jestli
Ukázka elektronické knihy