Sepište závěrečnou zprávu a spis založte. Jenže proč tu potom stále ještě ti druzí byli? Možná proto, že tu stále ještě byla Ema. Dívka jiných – ale přesto kouzelných – schopností. Teď už bylo jasné, že po své matce nezdědila jen některé rysy obličeje. Dostala toho do vínku víc. Nemohla ji vzít s sebou, řekla mi paní M., když jsem se jednou na Terezu a dítě vyptával. Doufala, že se bude moci vrátit, to je všechno. Stará dáma uměla být nesmlouvavá, a já podle tónu poznal, že to je také všechno, co mi prozradí. Nenaléhal jsem, tehdy vlastně nebylo proč. Tu a tam jsem pak děvčátko zahlédl, ale jen někdy si tím pohledem připomenul svou někdejší přítelkyni. Vlastně jsem téměř zapomněl, že do ulice přišlo zvenku. Co ji znám, podobá se Ema víc Neviditelným než své matce. Z té vnitřní energie vyzařovala takřka viditelně. Tereza vyplňovala prostor kolem sebe, její dcera jako by postávala na prahu světa a dívala se na něj z otevřených dveří. Někoho mi tím připomínala. Samozřejmě i Ema má schopnosti, vymykající se lidským. Možná ne tak zřejmé jako lidé z Koutu nebo její matka, ale má. Dokázala vycítit Neviditelného. Nějak mě dokázala přivolat. To není málo, ozvat se dřív, než k něčemu vůbec dojde. To, čeho jsem se od začátku bál, se teď také potvrdilo: děvče není jen svědek, samo může být cíl. Ač jsem si ze srdce přál, aby věci už konečně dospěly k nějakému závěru, i když jsem si chvílemi myslel, že něčemu už rozumím a něco chápu, situace byla čím dál tím složitější. *** Ještě více otázek. Jako by ty nezodpovězené (tedy prakticky všechny) nestačily. Pokud chci věřit v druhé Neviditelné – a já v ně nejen věřím, já o nich vím, jednoho jsem potkal – pak můžu škrtnout spoustu otazníků. Ten základní, od něhož se všechno odvíjí, ale zatím ne doopravdy. Kam a proč lidé z Koutu zmizeli? Schovali se před nepřáteli. Budiž. Proč tedy už nevylezli? Musel jsem začít z druhé strany. Byli to ti druzí, kteří je vyhnali?
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284922
Dávalo to smysl. Provokující černé auto. Objížďka. Připravovalo se snad bitevní pole? Jak do toho zapadal muž z černého Volkswagenu? To bych věděl: ti druzí nechtěli riskovat a najali si na tu práci někoho dostatečně hloupého na to, aby se zbytečně vyptával. Denně se kolem nás odehrávají bitvy, o nichž nemáme ani tušení. V trávě pod našima nohama, pod hladinou řeky, mezi stromy, ve vzduchu. Boje, které se nás netýkají, ani nedotýkají. Mravenci přepadají cizí mraveniště. Ptáci chrání svá hnízda před strakami. Možná k nim patří i války kouzelných tvorů a mágů. Pokud neničí náš svět, nic nám do nich není. A pokud se vůbec neodehrávají v našem světě, pak dvojnásob. Zápasí spolu o prostor? O zdroje kouzelné moci? Netuším. Nezáleží na tom. Možná později. Odpověděl jsem si na Kam a Proč, a obě otázky se brzy vrátily jako bumerang. Zpočátku jednoduché odpovědi bohatě stačí – ale jak jde čas a jak se člověk dozvídá stále víc a víc, často zjistí, že mu ony prosté pravdy prostě nestačí. Neviditelní odešli mimo náš svět. Kdepak. Jen se mimo něj ukryli. Na chvíli. Utekli před nebezpečím. Ani to nebyla pravda. Neutekli, pouze ustoupili stranou, do stínu, aby je nebezpečí minulo. Nemůžete – a ani nechcete – balancovat delší čas mezi dvěma hrozbami. Hledáte řešení, jak se vyhnout oběma. Nastavili jste si čas. Ne na dlouho, ale přece. Jenže co když se najde někdo, kdo ví stejně dobře jako vy, jak vratká je lávka, na níž jste vkročili? Právě o tomhle Záviš hovořil. Byl to prostor, do něhož mohli Neviditelní vejít, v němž ale nemohli zůstat delší dobu. Ideální past. Polilo mě horko. Chytili se do ní sami. Vyděšení se ukryli do skříně, kterou pak kdosi, číhající v jejím stínu, zavřel a zamkl. Přiměl je k druhému nádechu. Jistě, že to nemusí být pravda. Jistě, že to není pravda. Copak Záviš a Ema, každý po svém, nevěří v návrat lidí z Koutu? Copak by si takové nebezpečí tváří v tvář jiným Neviditelným Koutští neuvědomovali? K jejich zahnání
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284922
vedla dlouhá cesta, od nepříjemností přes potíže až k onomu zlomovému okamžiku, kdy se všichni najednou rozhodli odejít. Mohli být k odchodu přinuceni? Krok do propasti – teď. Další!? Bylo tu ale něco, co dávalo určitou naději. Ti druzí tu rozhodně stále byli. Dávali o sobě vědět. I jejich pomocníci. *** Páteční útok měl jeden nečekaně kladný výsledek. Ema na mě přestala koukat jako na otravného pana domácího. Spolupracovala, už to nebyly jen tak tak dostačující odpovědi na dotěrné otázky, prozradila mi i své vlastní nápady. Že jí vylidnění Koutu nedalo celou dobu spát, to jsem věděl. Stejně tak, že toužebně vyčkává na návrat. O jejích představách, co se vlastně děje – a co se vůbec stalo – jsem ale netušil. Nepřekvapilo mě, když se právě takhle zeptala, ale zaskočilo, když na mou vyhýbavou odpověď (o Závišově a své teorii jsem jí neříkal, nechtěl jsem ji děsit něčím, co ve svém věku a ve své době nemohla pochopit) reagovala přímo. „Ale to je přece jasné, kde jsou,“ prohlásila a zavrtěla hlavou nad pomalým a zbytečně komplikovaným myšlením dospělých. Seděli jsme v kuchyni u malého stolku u okna. Připravil jsem čaj; ještě ve čtvrtek by se pro něj Ema jen zastavila a odnesla si ho do pokoje. „Kde jsou?“ Čekal jsem, že spustí o šedé mlze a prostoru bez prostoru. „Ztratili duše,“ vysvětlila místo toho, „Utekly jim, víš, jako v té pohádce. Teď už tomu úplně věřím. Tedy ne zrovna tomu vyprávění, ale tomu, co se stalo. Možná bys to pochopil taky, kdybys ji od tety slyšel.“ Příběhy pro malé Neviditelné? Abychom svá mláďata připravili na nebezpečí, musíme je s ním seznámit. Zjednodušující opis bývá nejlepší. Někdy je ale jen zaštítíme, než hrozba pomine. „Kdy jsi vlastně naposledy mluvila s někým z Koutu?“ napadlo mne. „Odpoledne, než jsem šla ke Gábině,“ odpověděla bez váhání. „Tenkrát. Vysvětlovala jsem tetě, že se nemusí bát, že na mě Gábininy rodiče dají pozor, že její máma je zdravotní sestra, a že stačí, když se jen trošku píchnu o špendlík, řeknu Au, a už mám z
Ukázka elektronické knihy