Každodennost na lodi
když loď náhle zastavuje. Divný, dojemný pohled naskýtá se našim zrakům. Lodníci vynášejí mrtvolu našeho vojáka zašitou ve staré dece, k níž je připojeno olověné závaží. Pár slov kohosi a mrtvolu hodili do moře. Voda ze rozestříkla a opět zavřela. Bratr tento byl tuberkulózní. Padá sníh a tak nás ten pohřební akt nějak roztesknil, tolik hrobů za námi a teď zase na moři. Kde všude kosti českých lidí spočinou, zdalipak doma budou tyto oběti oceněny. Samostatnost máme, ale dovedeme si ji udržet?“303 Také vzpomínky Karla Fibicha v sobě skrývají vnitřní napětí: „Potichu obcházíme kolem dveří, otevřených dokořán. Naši sanitáři s japonským lodním ranhojičem dokončili právě ošetření mrtvoly nebožtíka k pouti na věčnost. Pruhem plátna přivázali tělo k desce, vsunuli je do pytle z husté tkaniny, u nohou zatížili olovem a doplnili pytel písčitou hlinou, jak předpis káže.“304 V podvečer se na palubě sešla většina posádky a transportu, sbor včetně Karla Fibicha zapěl píseň „Anděl lásky“ a ve chvíli, kdy byla mrtvola shozena do moře, ještě „Kde domov můj“. „Nové zahouknutí sirény a lodní šroub pokračuje ve svém vířivém díle. Všechno se v tichosti rozchází, jen bratři u zábradlí upírají ještě chvíli své pohledy k místu, kde se nad mrtvým zavřela tajuplná hlubina.“305 Na lodi Aeolus (bývalý transport Archer) zemřel hned den po vyplutí z Norfolku jeden z bratrů na mrtvici.306 V tomto případě učinil kapitán lodi extrémně nezvyklé rozhodnutí, neb nenechal dotyčného dobrovolce pohřbít do mořských vln, jak bylo pravidlem, ale jeho rakev zůstala na palubě. Proč? Prý… „takový statečný Čechoslovák si nezaslouží, aby ho po smrti ryby sežraly.“307 Ve stejný den, kdy skočil do vody Ondřej Hykl (viz výše), se konal pohřeb i na Presidentu Grantovi. Na následky zánětu slepého střeva zemřel dobrovolec Tomáš Krystal. „Rozcházíme se plni vážných dojmů a reminiscencí. Kolik pohřbů již jsme přežili a kolik bratří doprovodili na poslední 303
DUDEK, F. (ed.), c. d., s. 214. FIBICH, K., c. d., s. 20. 305 Tamtéž, s. 21. 306 ČERNOV, L., c. d., s. 92. 307 Tamtéž, s. 94. 304
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284855
Návrat domů
cestě za poměrů nejrůznějších.“308 Nemůžeme nesouhlasit s Vladimírem Roubalem, který jako nejsmutnější vnímal pohřeb desetiměsíčního syna jednoho z důstojníků 20. transportu. Malý Boris zemřel 29. července na lodi America a byl pohřben do vln Atlantického oceánu.309
Pohřeb dítěte Borise Jandíka na lodi America (zdroj: Osudy 20. transportu) 308
ZEMAN, A., Československá odyssea…, s. 168. „Je mi smutno a vzpomínám na domov. Vidím v mysli tu malou vísku, jizbu světlem ozářenou a v ní ženu čtoucí dopis mužův – o brzkém návratu. Jak asi se raduje a jak toužebně čeká s dětmi na jeho návrat. A zatím jeho mrtvola pluje již v širém oceaně a medusy vtiskují lepkavé polibky na to čelo, jež před 6 lety naposled políbily rty ženiny.“ Tamtéž, s. 170. 309 „Při pohřbu vojáků stáli na palubě pouze jejich druhové. Ale při pohřbu dítěte Borise byla zde jeho matka, jejíž pláč a nářek pro ztraceného syna – jedináčka – dojal všechny až k slzám. Bylo to pochopitelné. Mrtvolka vhozena do moře s běločerveným praporkem a věncem, který zůstal nad vodou. Dívali jsme se pak dlouho na něj, pokud nezmizel úplně našim zrakům. Označoval hrob milované bytosti, hrob, k němuž nikdo nepřijde, kam nikdo již nikdy nepoloží květinku. Bylo nám při těchto myšlenkách nesmírně teskno.“ ROUBAL, V., c. d., s. 79.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284855
Každodennost na lodi
Pohřbívalo se též na pevnině, například v Cristobalu na Panamském průplavu, kde dva muži transportu spáchali sebevraždu. „V Cristobalu byli pochováni 31. května naši dva bratří: Slovák Pavel Talaba z 1. sborné roty a desátník Vladimír Poledne ze strážního oddílu 3. pluku. Příčina smrti byla u obou stejně: rozrušení mysli až do chorobného stadia a pokus sebevraždy. Byli oba pohřbeni se všemi vojenskými poctami pod vysokými palmami na překrásném místním hřbitově, kde budou spati svůj věčný sen.“310 V Šanghaji zemřel v anglické nemocnici na následky jakési blíže nespecifikované mozkové choroby jiný voják – Ing. Frič – a pohřbili ho také na tamním hřbitově. Karel Fibich s kolegy z pěveckého sboru lodi Liverpool Maru ho vyprovodili na poslední cestě.311 Na Liverpool Maru zemřel jeden člen posádky, hned z toho bylo docela slušné drama: „Jeden japonský námořník náhle skonal a jeho mrtvola rychle zčernala. Je z toho ‚morový poplach‘ a hned se podnikají četná bezpečnostní opatření. Mezi bratrstvem je patrné velké zneklidnění a vzrušení. Nejvíce strachu o své životy mají ‚upocení‘. Jeden z nich se dokonce hlasitě modlí k Panence Marii!“312 Je nutné dodat, že slovo „upocení“ ironicky označovalo vojáky, kteří se do vojska dostali na poslední chvíli, byli totiž tak zpocení, jak se do vojska hnali.313 Kapitán lodi vyhlásil částečnou karanténu, která nedovolovala dobrovolcům pohybovat se volně po palubě, proto zůstávali v podpalubí, kde si krátili dlouhou chvíli hraním karet.
310
Tamtéž, s. 44. „Stojíme kolem hrobu a pějeme ‚Polní cestou‘. Snivě ztrácí se melodie v bujné zeleni háje protkané slunečními paprsky. Velitel transportu se loučí s bratrem Fričem: ‚… daleko je domov, po němž jsi tolik toužil. Předáme tvůj poslední pozdrav. Spi věčným, klidným snem v pohostinné půdě žluté říše, pod cypřiši tichého šanghajského hřbitova.‘“ FIBICH, K., c. d., s. 42. 312 Tamtéž, s. 75. 313 Karel Fibich to komentoval: „Škoda jen, že se tak vroucně nedovedl modlit, aby ho duch svatý osvítil a jako inteligentu mu dal moudré vnuknutí ke ‚skorejšímu‘ vstupu do vojska. Tam holt šlo o krk, tady taky. Podle toho asi dopadlo i tehdejší jeho modlení: ‚Od vstupu do čs. vojska a podobných ohavností – vysvoboď nás, ó Pane!‘“ Tamtéž. 311
99 Ukázka elektronické knihy