„No jo, bylo to jenom takový náhlý vzplanutí,“ řekla Klára. „Vlastně jsme se znali jenom asi tři měsíce. Byl to hezkej kluk, ale každou chvíli jsme se hádali. Moc pil a blbě řídil. Byla to ošklivá bouračka. Měla jsem štěstí, že to tak dobře dopadlo. Tedy, aspoň pro mě,“ dodala chvatně. Odmlčela se a zahleděla se do jídelního lístku. „Je to tu pekelně drahý,“ konstatovala a podívala se lítostivě na Kolouška. „Abych vás nezruinovala… I když vy jste říkal, že jste doktor, že jo? Tak to vás nemusím šetřit?“ podívala se zkoumavě na Václava. „Ne,“ přikývl Václav. „Dejte si steak. Tady je umí.“ Dívka přikývla a Václav přivolal číšníka. „Dvakrát steak Orinoko,“ objednal. „A láhev Cabernetu Sauvignon.“ „Máme výborný pozdní sběr z Valtic,“ nabídl číšník. Doktor Koloušek přikývl a číšník odkráčel. „Čeho jste doktor?“ zeptala se Klára. „Práv. Kancelář Brůha a Rokos je vám k službám.“ Sáhl do kapsy a podal Kláře vizitku. „Dobrý právník se vždycky hodí,“ podotkla Klára. Přehlédla vizitku s adresou kanceláře a několika telefonními čísly označenými office. Pod tím jako private bylo i číslo Václavova mobilu. „Pořád jsem čekala, jestli zavoláte,“ řekla vyčítavě a schovala vizitku do kabelky. „Byl jste na mě tak milý. Všichni mě hejtili, a vy jste se mě zastal. Přímo z vás vyzařoval… takový optimismus. Radost ze života. Nejradši bych vám byla dala pusu.“ „To pořád ještě můžete,“ usmál se a naklonil se přes stůl. Dívka ho něžně políbila na čelo. „A co děláte vy?“ zeptal se Václav. „Jsem v pátém roce na medicíně. Zrovna jsem obhájila diplomku z biomechaniky.“ Viděla Václavův nechápavý výraz a vy-
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284850
světlila: „Biomechanika je samostatný obor. Interdisciplinární. Trocha medicíny, trocha fyziky. Někdy i trocha matematiky a kybernetiky. Děsně zajímavý a děsně těžký.“ Rozhovořila se o úžasném pokroku biomechaniky během posledních let, ale právě když se dostala do současnosti, dorazil číšník se dvěma steaky a vínem. „Na zdraví,“ zvedl Václav skleničku. „Na zdraví. A mohli bychom si tykat, ne?“ navrhla Klára. „Jistě, já jsem Vašek. Máš hlad?“ „Docela jo,“ přiznala. Ukrojila kus steaku a s požitkem ho pojídala. „Fakt je tady umí,“ usmála se. Když dojedli, Václav se na Kláru obdivně zadíval. „Musíš být děsně chytrá, když jsi to vystudovala.“ „Asi jo,“ souhlasila skromně. „Je to trochu něco jiného než práva, o kterých se říkalo: ‚Ekonomiku a práva vystuduje každá kráva.‘ Promiň, Koloušku,“ pohladila právníka po ruce, „to dělá to víno. Já si dám skleničku a už nevím, co mluvím.“ „Ještě jsi ji ani nevypila,“ řekl dotčeně Václav. „Spousta lidí si myslí, že když jsou teď všechny zákony v počítači, uplatnění práva je něco jednoduchého,“ začal svou obhajobu právnické profese. „A není to tak?“ zeptala se dívka. „To teda není. Právní systém je džungle a ty se v ní musíš dokonale vyznat, jinak zabloudíš. A je to práce s lidmi, kteří ti někdy lžou, ale vždycky na tebe spoléhají. Někdy jim můžeš doslova zachránit život. Nebo aspoň majetek. Policie může být podplacená nebo to odflákne. Někdy to chce přímo detektivní práci,“ vykládal zaníceně. „A to nemluvím o všech těch problémech, co souvisejí s internetem věcí, autonomními stroji, kyberkriminalitou…“ Číšník odnesl prázdné talíře a dolil víno.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284850
„Nejsem normálně tak agresivní,“ omluvila se Klára. „Nevím, co to do mě vjelo.“ „Omluva se přijímá. Chodíš ráda do divadla?“ zeptal se, jak v duchu plánoval, kam pozve Kláru příště. „Hlavně na balet,“ přikývla dívka. „Když jsem byla malá, tak jsem baletila. Dlouho jsem to nevydržela, ale mám pro něj slabost. Mám doma v počítači nahrané Stravinského Svěcení jara v původní Nižinského choreografii. Fantastické představení. Vždycky když potřebuju nabít energií, tak si to pustím. Když mělo v Paříži premiéru, byl to děsnej skandál. Půlka publika pískala, druhá nadšeně tleskala a málem se tam porvali. A pár týdnů nato už byl Stravinskij vítěz a nesli ho z divadla na ramenou,“ rozpovídala se Klára. Další hodinu se bavili o lyžování. Nejdřív o tom, kde jaké kopce sjeli a kde v Rakousku a Itálii to bylo nejlepší, pak mu Klára objasňovala biomechaniku rakouské lyžařské školy, kterou objevil Tony Sailer někdy před osmdesáti lety a díky tomu vyhrál tři zlaté olympijské medaile. „V podstatě,“ skončila přednášku, „jde o zákon zachování momentu hybnosti.“ Václav se pokoušel vzpomenout, co o momentu hybnosti slyšel na gymnáziu od fyzikáře, kterému říkali Bruno v naději, že i on zaplatí za své hříchy tak jako jeho slavný italský jmenovec. Před půl jedenáctou se Klára podívala na hodinky a začala být nervózní. „Budu už muset jít,“ řekla a uhnula pohledem, když se na ni Václav překvapeně podíval. „Musím být do jedenácti doma,“ vysvětlila. „Ty bydlíš doma? Maminka tě hlídá?“ nechápal Václav. „Ne, bydlím na koleji. Na Albertově. Ale víš… já už s někým chodím.“
100 Ukázka elektronické knihy