L y s a Wa l d e r
•
O
ž i vo t
Dnes jsou automobily naštěstí mnohem bezpečnější. Jsou vybaveny airbagy, deformačními zónami a bezpečnostními pásy. Účastníci dopravní nehody vzniklé v rychlosti do 50 kilometrů za hodinu bývají obvykle postiženi nezávažným whiplash syndromem, tedy drobným poraněním krční páteře. Často jezdíme k nehodám, jehož účastníci stojí venku kolem aut, sdělují si podrobnosti a telefonují známým a příbuzným – takže na rozhovor s námi ani nemívají čas. Děti v autosedačkách dopadají úplně nejlíp. Dětské autosedačky jsou fantastickým bezpečnostním opatřením. Ale ač nechci moralizovat či hřímat jako z kazatelny, jeden typ řidičů mě dokáže rozžhavit vzteky do běla: když veze dítě nebo víc dětí, které sedí nepřipoutané nebo dokonce stojí na zadní sedačce. Dospělý je sobecky a bezpečně připoutaný, ale bezpečnost vzácných malých pasažérů jej nezajímá. Taky občas narazíte na připoutaného dospělého s dítětem v klíně, buď pod pásem nebo na pásu, což je donebevolající hazard. Copak si neuvědomují, že dítě, které je přepásané tímhle způsobem, může náraz při nehodě rozdrtit? Nebo že když je nepřipoutané, může se při prudké srážce vymrštit, protože dospělý nemá šanci je udržet? I při relativně nezávažné kolizi je volně sedící dítě zákonitě katapultováno – a jeho drobné tělíčko se zastaví až při nárazu do něčeho tvrdého a pevného. Někdy vyletí úplně mimo auto. A my pak musíme jít a hledat; to pak leží v bezvědomí v živém plotu, ve škarpě, stoce nebo na něčí předzahrádce. Když se stane něco zlého dítěti při dopravní nehodě a rodič evidentně zanedbal základní bezpečnostní opatření a nechal dítě cestovat nepřipoutané nebo mimo dětskou autosedačku, je pro mě nesmírně těžké zachovat si
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284756
L y s a Wa l d e r
•
O
ž i vo t
profesionální, povzbudivou tvář, zvlášť když je dítě vážně zraněno – nebo ještě něco horšího. Hrozí, že své emoce neovládnu. Jen tak tak je udržím na uzdě. K dopravní nehodě jsem dorazila v devět hodin ráno jako první. Došlo k ní na poměrně rušné vedlejší ulici, kterou při zácpách na hlavních tazích využívají rodiče a paní na hlídání, když se ráno vracejí z okolních škol, kam odvezli děti. Nehodu oznámilo víc lidí. Jeden člověk volal „nehoda bez zranění“, další naznačoval, že se možná někdo vážně zranil. Když přijíždím na místo, je sanita už na cestě, ale vypadá to nadějně, protože se zdá, že obě auta jsou jen minimálně poškozena. Zdá se, že jedno z nich nabouralo do boku u řidiče druhého, protože vyjíždělo z vedlejší. V jednom voze sedí řidička stále ještě u volantu a telefonuje. Nedaleko druhého sedí mladá žena na zídce a drží na rukou dítě. Dítko vypadá tak na tři roky a nerušeně spí v matčině náruči, jejíž tvář je schovaná za dlouhými blonďatými vlasy. Fajn. Zdá se, že se nikdo nezranil, takže by to pro nás mohla být zcela nekomplikovaná záležitost. Když se představím matce, pohlédne na mě a řekne: „Nic nám není, jsme v pohodě. Přestože do nás ta pitomá kráva při odbočování nabourala. Ona totiž telefonovala, víte!“ dodává, houpajíc batole v náruči. Pak se ke mně blíží mladý muž. Stojí, přešlapuje a evidentně mi chce něco říct. Opouštím ženu na zídce a zamířím k němu. „To děcko bylo vepředu pod nohama,“ oznámí. „Cože?“ tážu se, protože nechápu. A všechno mi vylíčí. Právě šel kolem a nehodu viděl. Náraz byl docela řacha. Přiběhl, aby pomohl. Stejně jako já si nejdřív myslel, že se nic vážného nestalo. Dokud matka nezačala křičet: „Moje dítě! Kde je moje dítě?“ Muž se podíval na zadní sedadlo – ale žádné dítě neviděl.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284756
L y s a Wa l d e r
•
O
ž i vo t
„Myslel jsem, že je jenom v šoku a trochu zmatená,“ povídá. Pak ovšem zaslechl z prostoru pod nohama spolujezdce zakňourání. A tam, pod taškou a částečně schované pod bundami, ležela zraněná holčička, schoulená do klubíčka a sotva při vědomí. Seděla nepřipoutaná na zadním sedadle. Síla nárazu ji vyhodila do vzduchu a shodila pod přední sedadlo. Bože na nebesích, pomyslím si. Tím se situace zásadně mění. Pohlédnu na dítě a je mi jasné, že se jedná o skutečně naléhavý případ. Kdepak, holčička nespí. Má poruchu vědomí. V situaci, jako je tahle, kdy jste bez posily, musíte pohotově, nejmíň dvakrát tak rychle myslet. Řeknu matce, aby vydržela s dcerkou v náruči pokud možno bez hnutí, a zjišťuju, zda dýchá. Na obličejík jí nasadím kyslíkovou masku a snažím se s ní vůbec nehýbat. Vytáhnu telefon, požádám o policii a ptám se, kdy by měla dorazit posila. Dispečink žádá o helikoptéru, ta sem však teď bohužel nemůže dorazit. Mám skutečně vážné obavy. Holčička, jmenuje se Jess, může mít míšní nebo vnitřní poranění. Až přijede záchranka, bude potřeba holčičku opatrně přesunout, což lze ve větším počtu dobře zvládnout. Během pěti minut signalizuje kýžený zvuk ječících houkaček, že jsou tady. Týmová práce: rychle ji nachystáme na cestu do nemocnice, šíji zpevníme krčním límcem a připoutáme ji k páteřní desce. Přitom si všimneme zarudnutí a skvrn na bříšku, což je známka upozorňující na možné vnitřní poranění. Patrně bude nutná urgentní operace. Holčička vypadá na lehátku tak maličká. Když vidíte její bledou tvářičku, slyšíte tiché naříkání, chytne vás to za srdce. Je naprosto zřejmé, že je na tom špatně – zdravé dítě jejího věku by kvůli nasazení krčního límce
100
Ukázka elektronické knihy