v té krásné duši, kde se mi otvíral zázračný svět opětovaných citů. Hodinu za hodinou, chvíli od chvíle se upevňovalo naše bratrské spojení, založené na důvěře. Každý z nás se držel své pozice. Hraběnka mě zahrnovala péčí pěstounky a halila mě do bílých závojů mateřské lásky, zatímco moje láska, v její přítomnosti zcela andělská, se proměňovala, když jsem byl daleko od ní, ve vášeň, sžíravou a žíznivou jako rozžhavené železo. Miloval jsem ji dvojí láskou, která vypouštěla střídavě tisíce šípů touhy a ztrácela je v nebi, kde zanikaly v nedostižných dálkách. Zeptáte-li se mě, proč jsem já, mladý muž plný vznícené touhy, stále ještě žil stravující vírou v platonickou lásku, přiznám se vám, že jsem ještě nebyl natolik mužem, abych dokázal uhranout tu ženu, která se věčně třásla o děti a neustále očekávala výbuch nebo bouřlivou změnu nálady svého manžela. Když neměla zrovna těžkou hlavu z nemoci Jacquese nebo Madeleiny, týral ji muž. Když se muž uklidnil a mohl jí dopřát trochu odpočinku, seděla už zase u postele některého z dětí. Příliš vroucí slovo ji celou roztřáslo, žádostivost ji urážela. Potřebovala zahalenou lásku, sílu smíšenou s něhou, zkrátka všechno to, co sama dávala druhým. A pak, vám to mohu říci, jste přece ztělesněná ženskost, tato situace v sobě měla okamžiky opojného roztoužení, sladkých závratí a přinášela úlevnou rozkoš, jakou dává tichá oběť. Čistota její duše byla nakažlivá, učarovala mi vytrvalou oddaností, za kterou ji na této zemi nečekala žádná odměna. Tato opravdová a mlčenlivá zbožnost, která k sobě poutala její ostatní ctnosti, působila na okolí jako duchovní kadidlo. A pak, byl jsem mladý! Dost mladý na to, abych dokázal soustředit všechnu svou vroucí přirozenost do políbení ruky, které mi zřídkakdy povolovala: vždycky mi nabídla jen hřbet ruky, nikdy dlaň – to asi byla hranice, za kterou pro ni začínaly smyslné rozkoše. Jestli se nikdy dvě duše k sobě netiskly s takovým 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284683
žárem, pak také nikdo nikdy neovládl tělo s větší odvahou a s větším úspěchem. Teprve později jsem poznal, proč bylo toto štěstí tak bezmezné. Tehdy mě ještě nerozptyloval žádný jiný zájem a žádná ctižádost nekřížila cestu tohoto citu rozpoutaného jako příval vody, který bral do svých vln všechno, nač cestou narazil. Ano, později milujeme v ženě ženu, zatímco v první milované ženě milujeme všechno: její děti jsou naše děti, její dům je náš dům, její zájmy jsou i naše zájmy, její neštěstí je naše největší neštěstí. Milujeme její šaty a její nábytek. Když jí polehne obilí, rozzlobí nás to víc, než kdybychom sami přišli o peníze. Jsme ochotni vyplísnit návštěvníka, který zpřehází vzácné nicůtky rozestavené na krbu. Tato svatá láska nás nutí žít životem toho druhého, zatímco si později, naneštěstí, přisvojujeme cizí život a chceme po ženě, aby obohatila svými mladými city naše opotřebované schopnosti. Brzy jsem se stal členem rodiny a poprvé jsem okusil tu nesmírnou slast, která znamená pro utrápenou duši totéž co koupel pro unavené tělo. Osvěží duši po celé její rozloze a polaská ji i v nejtajnějších zákoutích. V tomhle mě nemůžete pochopit, protože jste žena a tady jde o štěstí, které dáváte vy, samy je nikdy nedostáváte. Jen muž ví, jak chutná štěstí být v cizím domě vyvolencem paní domu, tajným objektem její náklonnosti. Psi už na vás neštěkají, sluhové už rozpoznávají stejně dobře jako psi tajné znamení, které máte napsáno na čele. Děti, které neznají faleš, které vědí, že se tu nic neděje na jejich úkor a že působíte blahodárně na jejich život, tyto děti mají prorockého ducha. Lísají se k vám jako kočky, mají své drobné rozmary, jimiž zahrnují jenom zbožňované a zbožňující bytosti. Jsou důmyslně diskrétní a stávají se nevinnými spoluviníky. Přicházejí za vámi po špičkách, usmějí se na vás a potichu odejdou. Každý si vás předchází, každý vás má rád a každý se na vás směje. Skutečné vášně jako by byly krásné květy 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284683
a pohled na ně těší o to víc, oč je půda, z níž vzešly, nevděčnější. Ale dostávalo-li se mi všech těch rozkošných výsad, vyplývajících z toho, že jsem zdomácněl v rodině, v níž jsem našel příbuzné, že jsem si lepší ani nemohl přát, přinášelo to s sebou také povinnosti. Až dosud se pan de Mortsauf přede mnou ostýchal. Viděl jsem jenom spoustu jeho nedostatků, tušil jsem, jak se projevují ve všem možném, a pochopil jsem, jak ušlechtile milosrdná byla hraběnka, když mi líčila své každodenní zápasy. Teď jsem poznal všechny odpudivé stránky té nesnesitelné povahy. Slyšel jsem, jak věčně křičí pro nic za nic, jak si stěžuje na bolesti, které se navenek vůbec neprojevovaly, pozoroval jsem výbuchy jeho vrozené nespokojenosti, které všem otravovaly život, a byl jsem svědkem jeho neutuchající potřeby někoho tyranizovat, která si rok co rok vyžadovala další oběti. Když jsme se večer chodívali projít, určoval nám směr procházky. Ale ať byla procházka jaká chtěla, vždycky se při ní nudil. Po návratu sváděl svou rozmrzelost na ostatní: mohla za ni jeho žena, protože prý ho vedla proti jeho vůli tam, kam chtěla sama. Zapomněl už, že nás vedl on sám, stěžoval si, že za něho takhle rozhoduje ve všem až po kdejakou maličkost, že nemůže v ničem prosadit svou vůli a ani jedinou vlastní myšlenku, že je v domě úplná nula. Když tyto hrubosti narážely na mlčenlivou trpělivost, zlobil se, protože cítil, že jeho moc má své meze. To se pak trpce ptával, jestli církev nenařizuje ženám, aby projevovaly úslužnost svým manželům, a zda je přípustné chovat se pohrdavě k otci svých dětí. Nakonec se mu vždycky podařilo dotknout se citlivé struny v hraběnčině nitru. A když ji rozezněl, zdálo se, že mu jeho nicotná panovačnost působí obzvláštní potěšení. Někdy si nasadil masku zasmušilého mlčení a tvářil se k smrti nemocně, což přirozeně poděsilo jeho ženu, která se o něho začala dojemně starat. Jako rozmazlené děti, které zneužívají své moci 102
Ukázka elektronické knihy