Teď jsem Hynka a Hany nemohla úplně hodit do víru událostí. Za prvé – naše vyšetřovatelka by se hned před svými kolegy prozradila a přišli bychom o výhodu. Hany naopak musí naoko hrát hru policistů. Sotva slezli z barrandovské stěny (připadali si přitom jako kamzíci), v Hlubočepech nastoupili do tramvaje a mířili směrem k centru. …a rozhodně se měli po cestě o čem bavit. Hany uvažovala o tom, jestli po sobě ve vile nenechali žádné zásadní stopy. –„Měla bych hned vraždu filmového historika ohlásit kolegům. Ale šikovně – aby mě nepodezírali z postranních úmyslů a neodvolali mě z případu.“ Pak se zahleděla na Noxe. –„Takže to ohlásíte vy,“ prohlásila a dál dumala. –„Trochu změníte hlas a řeknete, že chcete zůstat kvůli vlastnímu bezpečí v anonymitě. A že jste zahlédl, jak se na adrese ve vile pohybují cizí lidé. A že je to nezvyklé. Předpokládejme, že pachatelé jsou profesionálové a vymažou všechny kamerové záznamy od chvíle před vraždou až po ty s námi.“ Bavila jsem se tím, jak oba přemýšlejí. V hlavě mého hostitele bylo rušné napětí. Jako zvíře v ohrožení si tiskl k hrudi brašnu s ukořistěnými filmy a flashkou i notesem. –„Předejte mi ty důkazy,“ natáhla Hany chtivě ruku, ale Hynek ucukl. Na omluvu se pousmál. To by měla příliš jednoduché. Musí si ty věcičky zasloužit, pomyslel si. –„Jsme teď parťáci,“ řekl a zadíval se do jejích cílevědomých očí. –„Ukliďte mě někam, kde mě ti chlápci
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284460