Po nějaké době, když už nám oběma začalo být na vlhkých peřinách chladno, jsme si raději – tak, jak nás pánbůh stvořil – zalezli pod deky. Po krátkém čase nám únavou spokojeně spadla víčka a možná bychom vděčně spali až do rána, kdyby Rebeka instinktivně nevyhledala nejbližší zdroj tepla, ke kterému se pak těsně přimkla. Jak se ke mně nahá přitulila, nedokázal jsem si pomoci a skrýt před ní vzrušení. Procitla a ještě rozespalá se se mnou začala znovu mazlit. Její sexuální apetit byl naštěstí nevyčerpatelný.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284458
KAPITOLA XVII. Když jsem ráno otevřel oči, Rebeka už byla vzhůru. Seděla pohodlně uvelebená, opřená o zmuchlaný polštář a pozorovala, jak spím. Kdo ví, kolik času už tím neproduktivním studiem strávila. Usmál jsem se na ni a strčil jí hlavu do klína. Chvíli na mě jen tak shlížela a přitom mi bezděčně odhrnovala neposlušné vlasy z čela. „Alane, musím se ti s něčím svěřit.“ Tvářila se velmi vážně, nemohl jsem se ubránit dojmu, že ji něco trápí. Tahle Rebeka byla na hony vzdálená bezstarostné dívce, skotačící se mnou večer v peřinách. Ačkoliv bych měl mnohem větší chuť se na ni znovu vrhnout, sundat z ní spodní prádlo, které si navlékla, smát se či jinak laškovat, posadil jsem se způsobně na matraci, jak vyžadoval její pohřební tón, a čekal, v předtuše, kdy mi sdělí něco v tom duchu, že je vdaná. Ale ani zdaleka jsem neodhadl situaci. „Víš, Alane, já tě znám.“ „Výborně,“ zasmál jsem se. „Trochu by se mě po včerejší noci dotklo, kdyby ne.“ „Já to myslím vážně.“ Čtverácký pohled mě záhy přešel. Nežertovala. „Znám tě skoro celý svůj život.“ Jestli jsem si po čtyřech tisících letech myslel, že už mě nic nepřekvapí, pak jsem se šeredně přepočítal. „Jak tomu mám rozumět?“ nechápal jsem. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284458
„Můj otec mi už jako malé holčičce o tobě vyprávěl. Ty příběhy byly jako krásné bajky o přízračném rytíři hledajícím vykoupení v cizím studeném světě, jen s tím rozdílem, že občas byly podpořeny nějakou donesenou fotografií.“ Musím se přiznat, že mě zprvu napadlo, jestli ještě nespím. „Vyprávěl mi o tvých setkáních s dobrými i špatnými lidmi, o tom, jak se musíš neustále stěhovat, o věčném úsilí zapadnout do davu. O tom, jak tohle snažení znovu a znovu nabourávají nečekané události, nehody nebo snaha pomoci bližnímu v nouzi…“ Zasněně koukala kamsi za mě, někam do minulosti. „Měla jsem ty příběhy moc ráda… Dokonce si občas myslím, že mé rozhodnutí věnovat veškerou energii genovému inženýrství pramenilo z vnitřní touhy objasnit tvé tajemství.“ Pak se mi podívala ustaraně do očí. „To přání jsme měli s otcem společné. Podporoval mě na studiu a přitom neustále tajně sledoval tvůj pohyb. Po fakultě mi zařídil laboratoř, a dokonce zafinancoval vybavení, abych mohla provádět výzkum.“ Mlčel jsem. „Už celé roky tě zkoumám, stal ses součástí mého života ještě dřív, než jsme se doopravdy potkali.“ Opatrně mě zkusila pohladit po skráních, čekala, jak zareaguji. „Čeho tím chcete dosáhnout?!“ Trochu jsem se odtáhl. Tohle už zkoušeli i jiní, jako bych milionkrát nezažil snahu všech mocných a bohatých bláznů, toužících prodloužit si svůj mizerný život naplněný prázdnou honbou za mamonem. „Nesmrtelnost je prokletím, ne darem.“ 100 Ukázka elektronické knihy