Poslední léto ve městě (Ukázka, strana 99)

Nejhorší bylo, když jsem se zas ocitl na ulici a měl před sebou prázdný večer. Nemohl jsem jít domů, protože tam mě bude hledat Renzo, a já si teprve musel vymyslet obstojnou omluvu, a tak jsem obešel bary na piazza del Popolo a hledal jsem Graziana, ale jako by se po něm slehla zem. Pak jsem si vzpomněl na Claudii. Neměl jsem o ní žádné zprávy od chvíle, kdy mi nechala na dveřích ten vzkaz. Rád bych ji byl viděl, ale váhal jsem. Ne že bych si myslel, že bude naštvaná, od doby, kdy jsme spolu měli románek, už uběhlo příliš mnoho času, ale spíš jsem si říkal, že její život nabral směr, ve kterém se se mnou už nepočítá. To se stávalo. Nakonec jsem koupil pugét a šel jsem na ni čekat k ní před dům.

Bydlela na jedné piazzettě mezi uličkami Trastevere a dorazila v době večeře, nesla igelitovou tašku plnou zásob. Na sobě měla kalhoty a bleděmodré tričko. V dřevácích, které v létě pořád nosila, se její krok stával ještě houpavějším a rovná záda vystrkovala do světa její kulatá ňadra. Počkal jsem, až kolem mě bez povšimnutí projde, pak jsem ji sledoval až na schodiště a vzal jsem jí igelitku z ruky. „Gazzarra,“ houkl jsem, „květiny!“ Vrhla se mi kolem krku a zůstali jsme tak v objetí vrátnému na očích. Odtáhla se ode mě, aby se mi pozorně zadívala do tváře, a ať už viděla cokoli, nic neřekla. Vzala si ode mě igelitku a květiny a stoupala dál po schodech. Ze spěchu, s nímž to udělala, mi došlo, že mě opravdu ráda vidí.

V bytě, kam jsem vešel sám, zatímco ona šla k sousedce vyzvednout Biondellu, mě zasáhl obvyklý pach kouře, kuchyně a kolínské, kterou jsem znal. Šel jsem k oknu. Po piazzettě, kde číšníci mezi stoly trattorií čekali na první štamgasty, se rozléval přelíbezný dlouhý letní večer. „To je ale oblek! Kdes ho šlohnul?“ zeptala se, když vcházela dovnitř. Ještě jedna poznámka o mém obleku a rozstříhám ho nůžkami na drůbež. Claudia mi podala holčičku a já jsem ji vzal a šel jsem si sednout na pohovku. Za ty měsíce vyrostla, s tou neúprosnou 102 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284390

a pomalou promyšleností, s níž rostou děti. Váhala, jestli mě má poznat, nebo ne, ale nakonec si dala říct a začali jsme si spolu hrát, zatímco Claudia vařila večeři. Po chvíli mi ji s navyklou zkušeností přišla odebrat a strčila ji do ohrádky. Chovala se k ní s něžnou nenuceností a ve chvíli, kdy se sehnula, mě ty dvě blonďaté hlavy blízko sebe přivedly na myšlenku, že ten dotyčný, co jí udělal dítě dřív, než si ji vzal, a pak se zabil na motorce, měl vážně strašnou smůlu. „Jak to jde ve škole?“ Použila starou hlášku: „Jako kočce s dlouhým ocasem v továrně na houpací křesla.“ „Pořád jsi ve válce s ostatními profesory?“ „Pořád,“ řekla, zatímco já si začal prohlížet police s knihami, abych zjistil, co je tam nového. Našel jsem dopisy Dylana Thomase Vernonu Watkinsovi. „Soudě podle Watkinse by člověk řekl, že Thomas za všechno vděčí jemu,“ řekla Claudia, „ale je fakt, že když umřeš dřív než ostatní, chyba je vždycky na tvojí straně. Dej pryč ty úkoly, co jsou na stole, já mám hotovo,“ řekla a já jsem ze stolu odnesl slohy jejích žáků. Kdysi jsme při jejich opravování strávili pěkné večery. „Co máš za víno?“ zeptal jsem se. „To nejlepší sudový.“ „S tebou je to marný,“ řekl jsem už na odchodu. Sešel jsem po schodech a v jedné trattorii se mi podařilo získat lahev už vychlazeného Soave. „Věděl jsi, že to bylo Hemingwayovo nejoblíbenější víno, když byl v Benátkách?“ zeptala se Claudia, když jsme si sedali ke stolu. To mě, nevím proč, dojalo. „Co je s tebou?“ zeptala se. „Kdyby ses viděl. Ne,“ dodala a položila mi ruku na paži, „neříkej mi to.“ Holčička spala a my jsme mlčky jedli, poslouchali jsme zvuky přilétající oknem. Když zazvonil telefon, Claudia sebou trhla a zvedla prudce hlavu. Nechala ho několikrát zazvonit a dívala se přitom na mě. Pak to šla vzít. „Ahoj,“ řekla, hned jak zvedla sluchátko. Stála ke mně zády a chvíli odpovídala 103 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284390

jen ano a ne. „Ano,“ řekla pak najednou, „ale ne dneska večer.

Mrzí mě to.“ Na druhém konci drátu někdo naléhal a ona se zachichotala. „Mrzí mě to,“ zopakovala, „ale vážně nemůžu.

Zítra jo. Mrzí mě to.“ Bylo těžké odolávat a nenaznačit jí, že jsem na odchodu. Bylo to i nečestné, ale já nebyl ve stavu, abych si mohl dovolit být čestný. Když se vrátila ke stolu, měla tváře v jednom ohni. „No jo no,“ řekla, „miluje mě…“ Zoufale jsem se snažil přijít na něco duchaplného, co bych řekl, ale nic mě nenapadlo. Tak jsem zůstal zticha. „Zůstaneš tady?“ zeptala se a znovu mi položila ruku na předloktí. „Jestli můžu.“ Ona přikývla a na chvíli se zamyslela, pak překřížila paže a jediným pohybem si stáhla přiléhavé tričko a odhalila měkká plná nahá ňadra. Srdce v hrudi mi začalo tlouct. Jako kdyby bylo měsíce nehybné. Stále mlčky se zvedla od stolu a spolu s kalhotami si svlékla i červené kalhotky a pak tím tanečním krokem, který jsem na ní miloval víc než cokoli jiného, prošla kolem Biondelly a rychle ji pohladila. Když zatáhla za páčku, pohovka se proměnila v už rozestlanou postel.

Znovu jsem ucítil její paže kolem krku a její prsty ve vlasech. Položil jsem si čelo mezi její ňadra a zůstali jsme tak, nehybní, dokud lehká zvědavost jejích prstů nezačala prozkoumávat moje tělo a rozpoznávat mě. Pak začala s krátkým zlostným výkřikem pohybovat boky. Byl to pomalý vábivý pohyb, starý jako vracení vln na pláži, a já ucítil, jak se v mých stažených útrobách rodí to zapomenuté teplo. „Ach, Leo,“ řekla potichu, „můj milý milovaný Leo!“ a na okamžik se zarazila, jen do chvíle, než jsem ji pevně objal, pak se zase začala vlnit a dlouze mě hladila a vzdychala: „Pojď, Leo, pojď, miláčku…,“ až se znenadání roztřásla, prohnula v bedrech a zaryla mi nehty do zad. *** 104 Ukázka elektronické knihy