David Šenk
Mí muži mě donutili přijmout Mikulášovu koru‑ nu a prohlásili mě ruským imperátorem. Říkají, že všichni Romanovci zemřeli v Petrohradu, nebo cestou na Sibiř, jen o osudu Michaila Alexandroviče, mladšího bratra mrtvého cara, nevěděli nic. Byl v době propuknutí epidemie se svým regimentem na frontě a dalo se důvodně očekávat, že byl také mrtvý. Zprvu mi byla role, kterou mi z jakéhosi ne‑ pochopitelného důvodu přisoudili, nepříjemná. Domníval jsem se, že jde o nějaký omyl, snad zapříčiněný fyzickou podobou s nějakým příbuz‑ ným zesnulého cara. Prohlížel jsem si svou tvář v zrcadle a hledal ten rys, který mi unikal. Pak jsem se jednou při psaní do tohoto deníku řízl o papír do prstu. Muž, který stál u dveří na strá‑ ži, ke mně přiskočil a jal se mi ránu ošetřovat. Viditelně se třásl. Zeptal jsem se ho, jestli je v pořádku. „Pane,“ řekl přiškrceným hlasem. „Záříte jako slunce. Je těžké být s vámi v jednom pokoji.“ Snažil jsem se k němu mluvit laskavě a pobízel jsem ho, aby mi popsal, co cítí, co vidí, a on se o to pokusil. Mají mě za boha v lidské podobě. 98
Prazdny svet _tisk.indd 98
06.11.2020 11:13:31
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284378