Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284102
1 Knihy, samé knihy Díky sdílnému jazyku Denzila Prima se informace o Fanguinově výtržnictví dostala do večerního bulletinu městského vyvolávače a Orélie se na to konto zamyslela, zda bylo moudré přizvat ho na výpravu na knižní trh v Hoy. Nakonec ale Fanguin uposlechl instrukcí, den předem ukryl svůj bicykl za Severním mostem a následujícího dne přesně v šest hodin ráno se objevil u zahradnických kůlen maskujících Saltův průchod městskými hradbami. „Dobré ráno, spiklenko,“ zašeptal. Byla to žoviální slova, ale pronesl je netypicky zaraženě. Překonali řeku v Saltově koraklu, vytáhli z úkrytu kola a vyrazili do kopce. Fanguinův styl jízdy byl energický, byť poněkud výstřední: vystrkoval kolena do stran a jeho chodidla svírala s pedály pravý úhel. Orélie ho nechala jet napřed. Vzduch byl chladný a v polovině cesty zhoustl lehký opar do pořádné mlhy. Pohyb rozvolnil Fanguinovu sebekázeň. „Tam nahoře bude urči tě pražit sluníčko, ksakru! V Hoy je vždycky krásně a my se tady topíme v mlze husté jako polívka,“ zahlaholil. Plahočili se kolem obrovského dubu, kde Boris Polk vyzvedával pro Opskurno zboží zvenku a také nepočetné návštěvníky. Jak Fanguin předpověděl, nad okrajem údolí vystřídalo mlhu sluneční světlo a také pokročilejší podzim: stromy byly holé a všechny květiny odkvetlé. Fanguin upozornil Orélii na podivnou ceduli poblíž zatáčky, napůl zapadlou v živém plotě. Do dřeva bylo vypáleno slovo Strázně. Přístupová cesta se vinula zpátky pod okraj údolí a pak mizela v neproniknutelném houští stálezelených rostlin.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284102
„Zajímalo by mě, kdo si takhle pojmenuje dům,“ zvolal Fanguin. Poté se silnice vyrovnala a cesta k Hoy, po obou stranách lemovaná živými ploty, se obešla bez dalších incidentů. Jakmile dorazili do města, rozdělili si práci. Fanguin si přidělil obchody a nechal stánky a dvoukoláky v kostele a na hřbitově své mladší společ nici. Doufal, že tam narazí na Bevise Vibese, majitele Zlomených hřbetů. „Ten člověk se vzpírá veškerému popisu,“ poznamenal Fanguin, „takže se o to ani nebudu pokoušet.“ Orélii Hoy odjakživa připadalo nudné — žádná zajímavá archi tektura, žádné věže, žádné visuté chodníčky, žádné groteskní dřevořezby, žádný Posel zhouby. Za rozbřesku a za soumraku se nikam nestěhovaly venkovské stánky, nejezdily tam cyklorikši, město neobjímala řeka. Hoy bylo přesným opakem Opskurna: sice půvabné městečko (a v jejím podání to znělo jako odsudek), ale hrozně obyčejné. Orélie očekávala, že ráno stráví fádním a marným pátráním, avšak nyní stanuli tváří v tvář záplavě cedulí, poutačů a plakátů zvoucích na ÚŽASNÝ HOYSKÝ KNIŽNÍ TRH!, které zdobily celou cestu k High Street. O pozornost příchozích soupeřila omračující hojnost obrazů mnichů, středověkých knihtisků, lidských útrob, vědeckých nástrojů, map a bestiářů. Hlavní plakát zdobila grafika půvabné dívky s knihou zhotovená technikou dřevořezby. Všechny obchody na High Street byly zrekvírovány prodejci, jejichž výstřední poutače visely přes vývěsní štíty hoyských jedno tvárných provozoven, od Lipských letopisů až po Knihy kratochvilného kuráta. Výtečné vazby zabraly papírnictví a Esmeraldina erotika se usadila v nejvyšším patře hoyského elektra. Auta byla vypovězena, aby se na ulicích mohla rozložit flotila dvoukoláků patřících méně zámožným prodejcům. Orélie došla k závěru, že muže a ženy u dvoukoláků by nejlépe vystihovalo slovo „pomačkaný“, a to nejen co do oblečení, ale i co do rysů, postoje a vlasů. Mnozí si zahřívali ruce otlučenými a ne
100 Ukázka elektronické knihy