Kávu vaří Karl „tureckou“. Všichni Norové totiž odmítají do kávy cokoli přidávat. Hned ráno se uvaří z hrubě umleté kávy dávka na celý den. Tlustá vrstva sedliny, která zbyde po vypití, se znovu zalije vodou a ta po zbytek dne bublá v plechové konvici na kamnech. Žádný lovec ze Špicberků se nepustí do něčeho nového, dokud si nedopřeje pořádných pár loků horké kávy. I kdyby se před chatou zrovna objevil lední medvěd, musí si na svou poslední hodinku počkat, než lovec dopije hrnek kávy. Když jsem s vařením na řadě já, očekává se, že budou jídla z mouky. Není ale nijak lehké vyrobit objednané knedlíky, noky a trhance, když mám k dispozici jen jedno vejce na týden. Kajčí vajíčka jsou sice dvakrát větší než slepičí, roztomile světle zelená a černě puntíkovaná, ale bílek je cítit rybinou a nedá se ušlehat, i kdybych se snažila sebevíc. Po jídle, když se na plotně peče chleba a teplota v chatě ve výši hlavy přesahuje čtyřicet stupňů, zatímco u podlahy je pod nulou, je nejlepší vyhledat vodorovnou polohu ve výšce, kde panuje průměrná teplota. V takových chvílích odpočinku na palandách si vyprávíme příběhy. Lovci mají bezpočet zážitků. Vykládají o plavbách po moři plném ker ve špicberských vodách, kolem Grónska a v Bílém moři. Karl zažil dvě ztroskotání u severovýchodního pobřeží Západního Špicberku, při nichž musel s ostatními námořníky přeskakovat z jedné plovoucí kry na druhou. V jednom případě je zachránila rybářská loď, v druhém lovci z Verlegenhuku. Povídá nám i o jedné ze svých výprav na lov tuleňů a sběr peří, při níž jim loď nečekaně zamrzla v průlivu Hinlopen. Protože neměli na přezimování dostatečnou výbavu, vypravili se všichni tři s jediným spacím pytlem a jen v holínkách přes zamrzlý Ny Friesland do Wijdefjordu a odtamtud do Dicksonfjordu, odkud je Oxaas, stejný lovec, který svého času zachránil Karla a jeho kamarády po ztroskotání ve Verlegenhuku, ve veslici odvezl do Adventfjordu. 98
ŽENA V POLÁRNÍ NOCI
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS283753
Manžel na rozdíl od Karla a jeho nedobrovolného putování popisuje své víceméně dobrovolné výpravy a přechody ostrova různými směry ve všech ročních obdobích. Vydal se ze své přezimovací chaty v Kongsfjordu přes plošinu Holtedahl do Woodfjordu, pak jednou přes Sedm ledovců do Magdalenefjordu, jindy zase do Isfjordu. Líčí nám své četné cesty pro poštu začátkem jara, kdy se pustil sám nebo se psím spřežením ze severního pobřeží přes Wijdefjord a ledovec na druhou stranu do Sassefjordu a dál k radiostanici v norském důlním městečku Longyearbyenu. Dozvídáme se také, jak překročil Bellsund směrem do Storfjordu, když se ještě jako mladík účastnil expedice monackého knížete. Oba lovci si vyměňují poznatky ze svých pozorování, dělí se o zkušenosti své i jiných lovců a zakreslují do map nejlepší cesty přes ledovce, moře a zamrzlé fjordy. Když nastane večer, který se ovšem už dávno neshoduje s večerními hodinami v našich zeměpisných šířkách, vykládáme si pasiáns. Nejoblíbenější způsob vykládání karet mezi špicberskými lovci se jmenuje „Vzteklá ženská“, má neuvěřitelně složitá pravidla, nad nimiž si lámeme hlavu, a skoro nikdy se ho nepodaří úspěšně vyložit až do konce. Přesto má výklad tohoto pasiánsu zodpovědět věčně se navracející osudové otázky zásadní důležitosti: „Hvor mange bjørn, hvor mange rev? Kolik medvědů, kolik lišek?“ – „Kommer pakkis, eller ikke? Připlují kry, nebo ne?“ Svět za stěnami chaty se mezitím halí do hluboké noci. Z hor zbývají jen bílé stíny a z moře černý – a pak i ty splynou dohromady. Všechno je mrtvé. Venku je tak neproniknutelná tma, že už vůbec nemůžeme vyjít z chaty ven. Jen ji co nejblíž stěnám obcházím. To je poslední zbytek mé „procházky“. Když nefouká, trávíme celé hodiny před chatou, sekáme dříví a řežeme ho pilou na kusy, svítíme si k tomu petrolejkou. Občas se na nás ze tmy přiženou spršky deště, jindy chumelení. 99
ŽENA V POLÁRNÍ NOCI
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS283753
Vlastně nám ze skutečného světa zbylo jen jediné, vichřice, která někdy zuří bez přestávky celé dny a v noci, když se v chatě rozhostí ticho, ovládne naše vědomí. Naučili jsme se rozumět její řeči. Známe její předzvěsti. Víme, ze které strany se k nám přižene, i když nemáme žádnou korouhvičku. Vichřice ze západu začíná hrozivými nárazy příboje na pobřežní skaliska. Doprovází ji řev moře, je silná a mohutná, řve a běsní. Vichřice ze severu se pomalu stupňuje v neutuchající burácení. Vichřice z východu se obvykle přižene rychle. Přestože chata je už dávno pohřbená v hlubokých závějích, tahle vichřice si vždycky najde něco, čím může rámusit a řinčet. Vichřice z jihu je však zoufalá a jemná. Nejprve se z dálky ozve šumění. Přižene se z hor na jižním konci fjordu a přelétne přes chatu podivně měkce a slabě. Nikdy si tolik neuvědomujeme svou samotu, jako když se rozlehlými údolími prohání zpívající jižní vítr.
100
ŽENA V POLÁRNÍ NOCI Ukázka elektronické knihy