98
Zřejmá neochota Moskvy poskytnout československé straně nějaké smluvně podchycené garance ohledně přímé účasti RA na provádění „evakuace“ Němců nebo alespoň její trvalé připravenosti přijímat vysídlence na hranicích ČSR s Německem a Rakouskem, mohla také znamenat, že Sovětům v dané době záleželo na tom, aby mohli tuto otázku využívat i jako politicky relevantní nátlakový prostředek na Prahu. Dílčí dohody uzavřené během léta 1945 (někdy jen ústně, jindy i písemně) se sovětskými vojenskými autoritami o modalitách vysídlovacích akcí jsou sice známy, svědčily ovšem pouze o angažmá příslušných velitelů RA na regionální či místní úrovni.294 Chování některých (občas i vyšších) důstojníků RA, kteří vznášeli různé námitky proti způsobu zacházení s Němci, hodnotili tehdy českoslovenští armádní činitelé jako rušivé zasahování do realizace odsunu. Jak potvrzují dostupné prameny, stavěli se nižší sovětští velitelé např. proti nepřipraveným „evakuacím“ a někdy i proti nediferencovanému uplatňování diskriminačních opatření, kritizovali překotné přesuny pracovních sil nebo vystupovali na ochranu německých antifašistů. Z pohledu československých orgánů bylo obzvlášť nepříjemné, když Sověti na hranici nejednou odmítali převzít pěší kolony a železniční transporty s vysídlenci, a to i s poukazem na skutečnost, že tito lidé přicházejí či přijíždějí v „ubohém stavu – bez potravin a v chatrném obleku a prádle“.295 Kromě případů, kdy příslušní velitelé RA důsledněji trvali na řádném vybavení vysídlovaných osob, působily československé straně určité komplikace také jejich další požadavky týkající se mj. omezení počtu vysídlenců (např. u Božího Daru v západní části VO1 přejímali Sověti pouze kolem 250 osob dvakrát v týdnu), zachování rodinných celků nebo zabezpečení vhodného doprovodu vyháněných lidí až za hranice republiky.296 Velitelství VO1 vyzývalo opakovaně MNO, aby byla o podmínkách příjmu vysídlenců uzavřena s velením RA nějaká obecně platná dohoda.297 Nejpozději začátkem července 1945 začali Sověti přece jen akceptovat více či méně závaznou proceduru předávání a přebírání odsunovaných osob v dílčích úsecích nebo i podél celého pásma při hranicích se Saskem. Nepřímo o tom svědčily i některé informace zveřejněné v tisku, podle nichž „po dohodě s ruskými komandaturami byly stanoveny podmínky soustavné evakuace“.298 Na frekventovaných hraničních přechodech trvaly sovětské orgány na tom, aby každá osoba měla zavazadlo alespoň o hmotnosti 25 kg a potraviny na sedm dní (nebo na tři dny od překročení hranic), a aby byl každý transport oznámen 48 hodin předem. Více se také začali zajímat o osobní doklady vysídlenců a vůbec písemnou dokumentaci, především jejich jmenné seznamy.299 Podle některých dobových hlášení spolupracovali tehdy mnozí rudoarmějci „dobře, prostřednictvím alkoholu“.300 Hlavní štáb MNO koncem července upozorňoval, že se v kontaktu s příslušnými veliteli RA „nesmí šetřit dary ve snaze, aby nás při rychlém odsunování podporovali“.301 Odmítnutí nebo i vrácení vysíd294 Jako příklad srv. dok. 239. Blíže viz STANĚK, Tomáš – ARBURG, Adrian von: Organizované divoké odsuny 2, s. 28–29 a 48–49. 295 Srv. dok. 288. 296 Srv. dok. 273D, 293, 300A a 330C. 297 Srv. mj. dok. 245. 298 Převzato z novinového článku „Byly stanoveny podmínky soustavné evakuace“ (Národní obroda, 17. července 1945). 299 Srv. mj. dok. 285 a 288. – Zohledněný český pramenný materiál neumožňuje dát jednoznačnou odpověď na otázku, nakolik československá strana vyšla vstříc požadavkům přijímacích orgánů RA, že „každý transport musí býti předán s písemným seznamem“. Kompletnější transportní seznamy z etapy „divokého odsunu“ nebyly dosud nalezeny (srv. ale příklad nevyplněného formuláře takového seznamu v dok. 399A). Nelze pochopitelně vyloučit možnost, že se tyto písemnosti dochovaly v relevantních fondech uložených v zahraničních archivech, zejména v Ruské federaci. 300 Srv. dok. 273D. 301 Srv. dok. 334.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS283736
II.
B. Německé a ostatní „státně nespolehlivé“ obyvatelstvo
99
lenců Sověty však nebylo ani v dalším období nijak ojedinělým jevem.302 V. Clementis, státní sekretář v MZV, k tomu později (v roce 1947) v zahraničním výboru parlamentu uvedl, že „do Postupimi jsme to dělali ilegálně a dostávali jsme se do konfliktu s vojenskými veliteli všech zón“.303 B4.4 Charakter prvních vysídlovacích akcí (do začátku června 1945) Jak již bylo zmíněno, představovala československá armáda v bezprostředně poválečném období fakticky jedinou sílu, jež disponovala potřebnými prostředky k uskutečnění větších vysídlovacích akcí. Vedle znovuvybudování branné moci patřilo k hlavním úkolům armády v etapě do konce srpna 1945 uskutečnění „evakuace“ Němců za hranice. Na ní se v té či oné formě podílelo několik desítek tisíc vojáků. Pouze v krátkém období do počátku června se v tomto směru vedle řádné armády, resp. Obr. 49/ Starší Němci odjíždějí v doprovodu vojenské hlídky ze v součinnosti s ní, prosazovali také Znojma, květen 1945. další aktéři, leckdy i velmi výrazně. Kromě vojenských oddílů šlo především o vznikající NV (SK), dále o složky formujícího se bezpečnostního aparátu, různé dobrovolnické „revoluční“ útvary a paramilitární skupiny, v nichž se vyskytly i všelijaké nespolehlivé či dokonce kriminální živly. Je však třeba zdůraznit, že vysídlovací akce, které byly zjevně iniciovány a prováděny svévolně jednajícími orgány, se uskutečňovaly jen v omezené míře, a to jak co do jejich četnosti, tak do množství vysídleného obyvatelstva.304 Kromě výjimek k nim docházelo převážně v některých oblastech a lokalitách českého vnitrozemí, nebo v blízkosti někdejší protektorátní hranice. Dodnes velmi rozšířené klišé, že hnací silou „divokého odsunu“ byly Revoluční gardy, neodpovídá skutečnosti. Rovněž doklady o tom, že se na vysídlovacích akcích podílely také jednotky RA, nebo že je dokonce prováděly ve vlastní režii, se objevují zcela vzácně. 302 Srv. dok. 273D, 288, 300A a 332. Též VÚA-VHA, f. VO1, kart. 48, záznam velitelství VO1 z 6. července 1945 o poznatcích z pracovní cesty zástupce 1. oddělení štábu do pohraničí ve dnech 4.–5. července 1945. 303 KAPLAN, Karel: Pravda o Československu 1945–1948. Praha 1990, s. 228, pozn. č. 20, schůze zahraničního výboru ÚNS ze 4. června 1947. 304 Zmínit můžeme např. soustřeďování a internaci Němců, nikoli ovšem jejich nucené vystěhování za hranice, z vyškovského jazykového ostrůvku již v polovině května 1945 (DVDOM 2, dok. č. 34, s. 197–206), „vyhoštění“ německých obyvatel z Lednice, Nýdku a Bulhar v mikulovském okrese 19., resp. 24. května (BORNEMANN, Felix (ed.): „Weil Sie Deutscher sind…“: Dokumente und Berichte zur Austreibung aus Südmähren 1945–1946. Stuttgart-Büsnau – Klagenfurt 1964, s. 154–156; MARKEL, Martin: Vysídlení Němců z jižní Moravy 1945–1949. Brno 2002, s. 54), dále vyhánění německých obyvatel Znojma od 21. května (MARKEL, Martin: Vysídlení Němců z jižní Moravy, s. 30–31; DVDOM 2, dok. č. 69, s. 351–353), vystěhování Němců z Uherského Hradiště 22. května (HRABOVEC, Emilia: Vertreibung und Abschub, s. 95) nebo první vysídlovací akci z města Broumova koncem května (viz dok. 146). Intenzivní odsunové aktivity byly již od 18. května 1945 zaznamenány na Vrchlabsku, odkud bylo podle dostupných poznatků do 4. června v součinnosti místní správy a vojáků „evakuováno“ 5 760 Němců, zprvu především osob přistěhovaných do okresu po roce 1938 (viz HORÁKOVÁ, Gabriela: Vrchlabsko 1945–1960, příloha č. 6). K vysídlení či repatriaci říšských Němců a válečných zajatců došlo již koncem května 1945 i v některých dalších lokalitách.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS283736
100
Výlučně lokální aktivity směřující k vypuzení Němců za hranice, na jejichž inspiraci by neměly přinejmenším zprostředkovaný vliv „centrální faktory“, a které by tedy mohly být charakterizovány jako jakýsi spontánní projev rozhořčení a touhy českého lidu po odplatě, nebyly až do srpna 1945 příliš rozšířené. Rozhodující a většinou až dominantní úlohu tehdy sehrávaly pokyny přicházející různými cestami „shora“. Platí to i pro obě nejrozsáhlejší vysídlovací Obr. 50/ Němečtí vysídlenci z Broumova směřují ke státní hranici, akce, k nimž došlo v pohraničí ještě před jaro 1945. Nelze vyloučit, že se jedná o říšské Němce, kteří museli koncem května 1945, tj. o „očistě“ obcí město opustit již koncem května. v Orlických horách a na Podorlicku, prováděné partyzánskými skupinami, a vysídlování podél jižní hranice republiky od Vitorazska až po Mikulovsko. Velitelé těchto operací byli prokazatelně již před jejich zahájením v přímém kontaktu s HŠ MNO, svůj postup konzultovali s armádními činiteli v Praze a řídili se jejich instrukcemi.305 Třetí a poslední velkou odsunovou akcí uskutečněnou v českých zemích před začátkem června bylo nucené vystěhování (v dané době se hovořilo o „vyvedení“) většiny německy hovořícího obyvatelstva z Brna ve dnech 30.–31. května 1945. Některé klíčové otázky týkající se jeho pozadí a vlastního průběhu, jemuž zahraniční i domácí historiografie a publicistika věnují tradičně mimořádnou pozornost, nelze ani dnes považovat za zcela objasněné. Není však jistě náhodou, že k tak radikálnímu zásahu došlo právě v moravské metropoli, kde již v první polovině května předali někteří vysoce postavení českoslovenští představitelé zdejším městským a zemským funkcionářům instrukce k zacházení s Němci. O tomto kontaktu nemáme sice vzhledem k tomu, že šlo především o ústní komunikaci, stále dostatek věrohodných informací, jeho vliv na následující vývoj ale nelze podceňovat, i když obsah tehdy poskytnutých pokynů již s největší pravděpodobností nebude možné přesně rekonstruovat. V každém případě je však možno vyhnání brněnských Němců směrem do Rakouska také z celostátního hlediska považovat za jakýsi raný předobraz dalšího hromadného vysídlování Němců. Dodnes tato akce zůstává otevřeným badatelským tématem: jednak ve věci své geneze, průběhu a dalších návazných událostí, jednak v souvislosti s neobvykle vysokým počtem obětí na životech (zemřelo nejméně 1 700 lidí, včetně obětí na rakouské straně hranic) a také v otázce, kdo se konkrétně zúčastnil příprav a vlastní realizace této akce a nesl za ni tudíž politickou (a také morální či trestněprávní) odpovědnost. Z těchto důvodů je brněnský případ v tomto edičním svazku dokumentován prostřednictvím většího počtu pramenů, které zachycují postup vůči brněnským Němcům od konce dubna až do června 1945.306 Současně je však třeba podotknout, že brněnské události 305 K vysídlování Němců, jež v širší oblasti Orlických hor prováděl partyzánský svazek Václavík, srv. dok. 87, 106 a 145. K postupu partyzánů pod velením plk. Vladimíra Hobzy v jižních Čechách a na jižní Moravě viz dok. 25, 112C, 120, 154, 328, 385A, 391 a 393. Pro obě akce bylo příznačné, že je provázely četné násilnosti na místním obyvatelstvu včetně poprav vykonaných po rozsudcích improvizovaných „lidových soudů“ (srv. k tomu příslušnou dokumentaci v dílčím sv. II.3). 306 K přípravě, průběhu a důsledkům „brněnského pochodu“ se vztahují dok. 95, 99, 100, 101, 107A, 121, 123, 124, 126, 130, 134A, 134B, 140, 144, 155, 161, 169, 305, 344A, 369C, 392A, 402, 402A a 403 (tuto podrobnou vyšetřovací zprávu z roku 1947 je možno doporučit jako úvodní materiál před studiem dalších publikovaných dokumentů). K poměrům panujícím v Brně
Ukázka elektronické knihy