Vzdychne, zhluboka a dramaticky. „Fajn. Chápete ale, že vyšetřujeme vraždu? Vašeho muže jsme nalezli s obličejem v blátě a se dvěma střelnými ra nami v zádech. Jakékoli přirozené vysvětlení je vyloučeno. Stala se vražda. A vy nám nechcete poskytnout alibi na do poledne, kdy k ní došlo.“ Znovu vyhlédnu z okna, zadívám se na policejní auta. Zničehonic mě přepadne nesmírná únava. Nejraději bych zavřela oči, opřela si hlavu a usnula. Nechala Gundersena, ať si vede svou. „Chápu,“ zašeptám a snažím se, aby se mi neklížily oči. Opět vzdychne. „Takže je 9.50. Co jste dělala potom?“ „Psala jsem záznam do karty.“ „Tu nám taky ukázat nesmíte.“ „Přesně tak.“ Gundersen si vymění pohled se svou pomocnicí, ta si něco zapíše. „A pak přišel další klient?“ „Ano, v deset hodin.“ „Ale jeho jméno nám zase neřeknete.“ „Ne.“ Znovu si vymění pohled. „A potom?“ ptá se Gundersen. „Oběd. Sendvič s tuňákem. A taky mi volal Sigurd. Bě hem sezení s prvním klientem. Nechal mi vzkaz.“ „A co vám řekl?“ „Že dorazil na místo. Měl jet s kamarády na víkend na chatu do Norefjellu.“ „Do Norefjellu?“ „Ano. Proto jsem ostatně nahlásila, že zmizel.“ 9 8
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS283623
Gundersen se poprvé podívá na asistující policistku. Ta přikývne, ale mlčí. „Nahlásila jsem, že zmizel,“ pronesu teď trochu hlasitěji, „protože mi volal a tvrdil, že je s klukama v Norefjellu, jenže oni mi večer telefonovali a řekli mi, že tam nedorazil.“ „Aha,“ přikývne Gundersen, napřáhne dlouhou hube nou ruku k policistce a ucedí: „Papír.“ Podá mu ho, Gundersen z náprsní kapsy vyloví reklam ní propisku a něco si poznamená, papír má přitom polo žený na koleni. Fredlyová si teď zapisuje víc než předtím a rychleji, jako by jí nadřízený vyčinil. „Takže manžel vám volal a řekl vám, že je na chatě v Norefjellu? Kolik bylo hodin?“ „Něco po půl desáté.“ Vtom mi svitne, že po mně bude chtít, abych mu vzkaz přehrála. „Povídal, že je tam pěkně a že už musí jít, protože Jan Erik blbne s polínkama. Jan Erik je jeho kamarád, jeden z těch, co měli jet s ním.“ „Jeden z těch takzvaných kluků?“ „Ano.“ „Dobrá. Říkal manžel ještě něco?“ „Ne. Jen že je na místě.“ „Zavolala jste mu zpátky?“ „Ne. Tedy ne v tu chvíli. Zavolala jsem mu po posledním sezení.“ „Dobře. Takže po obědě následoval další klient?“ „Ano, ve dvě.“ „Ani jeho jméno nám nepovíte?“ „Ne. Ne že bych nechtěla,“ začnu, ale Gundersen mávne rukou. Ten pohyb prozrazuje určitou nedbalost, nebo snad sebevědomí? Gundersen se mnou nehodlá diskutovat, ví 9 9
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS283623
všechno, co potřebuje, ne, napadá mě, tím to není. Spíš je přesvědčený, že se k potřebným informacím dostane jinak. Ano. Gundersena odmítnutí neodzbrojí. Až teď si uvědo mím, že třeba nestojí na mé straně. Je na Sigurdově straně, pochopitelně, až doteď jsem však žila v domnění, že ty dvě strany splývají, že Sigurd a já jsme na jedné lodi, že co pro spěje Sigurdově případu, prospěje i mně. „To máme tři hodiny mezi klientem číslo dva a klientem číslo tři,“ počítá Gundersen. „Vlastně tři hodiny a deset mi nut. Co jste kromě oběda v tuhle dobu dělala?“ „Psala jsem záznam do karty a připravovala se na další sezení.“ „Jak dlouho píšete záznam?“ „Nevím, asi deset minut.“ „Dobře, dál půlhodina, maximálně hodina na oběd. Pří prava trvá dvě hodiny?“ Najednou mám tíživý pocit, že mě zahání do kouta. Přelétnu pohledem od policistky, která zvedne zrak od po známek, podívá se na mě a zase si něco zapíše, ke Gunder senovi, který má stále nohu přes nohu a nespouští ze mě šedivé oči. „To ne, dělala jsem i jiné věci. Různé drobnosti. Odsko čila jsem si, dala si kafe, trochu jsem poklidila a vyřídila e-maily.“ „A na záchod chodíte sem a kafe pijete taky tady?“ „Ne, sem není zavedená voda. Chodím do domu.“ Přikývne a pomocnice si znovu něco zapíše. Z okna vi dím šedou hondu, zatočí na trávník před domem a zastaví. Vystoupí z ní Annika, v kostýmku a s aktovkou. Zůstane stát na rozbahněném trávníku. Na nohou má hezké kotníkové boty s vysokým podpatkem, zírá na policejní vozy a pak 1 0 0 Ukázka elektronické knihy