tomu, že bylo možno parafrázovat někdejší výrok samotného Havlíčka: „Nebude v Čechách pokoje, dokud…“ atd. Ve vyhnanství pobyl čtyři léta. Jeho rodina mezitím třela bídu. O jeho propuštění se nezasazoval ani Palacký, ani Rieger etc., pouze jeho švagr, pokrývačský mistr Jaroš. Čtrnáct dní před návratem zemřela Havlíčkovi žena. Návrat byl přijat s rozpaky. Setkání s navrátilcem se odvážili pouze Palacký a Trojan, zřejmě proto, že nebylo možno jinak. Též Božena Němcová a – J. K. Tyl. (Tito dva někdejší protivníci se v předvečer svého skonu usmířili.) Havlíček se usadil u matky v Německém Brodě, kde mu bylo slýchati, jak i prostý lid odsuzuje jeho někdejší troufalé počínání jako škodlivé. Zemřel v osamění 29. července 1856. Tím se vše jakoby rázem změnilo: majestát „mučednické smrti“ byl zřejmě apelem, který nemohlo špatné svědomí národa oslyšet. Pohřeb byl velkou vlasteneckou manifestací, rozmáchlým gestem, nad nímž se opět zavřela voda trpného čekání. Událost sama se stala legendou, zesnulý též. Tak byla založena tradice českých národních pohřbů. Nyní konečně popřejme místa těm, kteří na český politický debut doplatili nejvíce: pražským radikálům. Novější historiografie (marxistická) jim vyhradila titul „radikálních demokratů“, aby je tímto vžitým již označením zařadila do širšího evropského hnutí a zajistila tak českému národu důstojné místo v červáncích nové doby. Je to určení značně předčasné, neboť žádnému z nich nebylo souzeno skutečně dozrát. Kromě Arnolda, Sabiny a Rupperta to byli mladí mužové mezi dvacítkou a třicítkou a sama jejich pospolnost měla jen krátkodobou tradicí. Neměli tedy ani dosti času k tomu, aby se něčím stali. V názvu, který si dali, se zračila trocha furiantství. „Repeal“ však nebyl politickým střediskem, nýbrž – v duchu tehdejších zvyklostí – hospodským debatním klubem, byť v dobrém smyslu slova. Od samého počátku své veřejné činnosti suplovali něco jiného, co tu mělo být, avšak nebylo. Nebylo tu srdnatých, cílevědomých a současně zralých mužů, kteří by se chopili 11. března 1848 šance. Kdyby nebyl vystoupil tento spolek, neozval by se nejspíše nikdo. Je to poněkud skličující zjištění, přesto však patří Repealu náš dík za to, že nějaká česká politika vůbec vznikla, i když v čas nejvyšší. Snad jen jediný Masaryk vyvolal ve své době stejně protikladnou odezvu a ještě dlouho poté stejně kontroverzní hodnocení. Zřejmě proto, že problémy spojované s jeho vystoupením – právě tak jako s vystoupením repealistů – byly a jsou stále živé. Očividných nedostatků bylo na straně Repealu mnoho: naivita, nerozvážnost, velikášská nevázanost. Vášně, které radikálové rozpoutávali, nedovedli využít, neuměli vést. Svou netrpělivostí dali věcem neblahý spád. Neho-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS283561
rázně přeceňovali vlastní i situační možnosti, a proto se pouštěli do podniků předem ztracených, i když pohnutky, které je k tomu měly, byly z těch, které tehdy obecně působily, ty nejnezištnější. A ovšem: svou věc prohráli. Po fiasku májového spiknutí se někteří zhroutili. Jiní (Sladkovský, Vávra, Knedlhans) si časem našli cestu ke svým někdejším politickým odpůrcům v liberálním táboře. A Sabina, jak známo, zradil (i když se nám tímto konstatováním ještě nestává jeho osobnost srozumitelnou). – Nebylo tedy nic snadnějšího než odbýt tuto hrstku pošetilců a vypráskat ji na smetiště národních dějin, o což se pokusil už Palacký, když psal v roce 1872 o červnových bouřích: „Nevím o žádné události za naší paměti, kteráž by byla měla následky osudnější a škodlivější pro národ nežli tato bouře… Jsemť podnes dokonale přesvědčen, že kdyby prosby mé v Národním výboru 12. máje (a jindy častěji) přednesené – abychom neopouštěli mravního svého postavení a varovali se každé apelace k násilí – kdyby, pravím, prosby té bylo náležitě se šetřilo, národ český by byl již během roku 1848 dosáhl oné míry práv národních a krajinných, kterých až podnes nadarmo se domáhá, i že by tudíž veškeré dějiny, jak české, tak i Rakouské říše, vzaly byly směr utěšenější, nežli se stalo.“ Jakkoli bylo tento Palackého odsudek nadlouho směrodatný, lze v něm bezpečně rozeznat falešný tón. Rezignace na mocenský aspekt politiky, spoléhání na blahovůli mocných, snad i podlézání jim, a dál už nic než zbožná přání, tedy přinejlepším ryze osobní mínění, jemuž by slušel alespoň náznak nejistoty, je tu vydáváno za nespornou maximu, v jejímž jménu je pak pronášen příkrý a takřka moralistický soud. Dejme na oplátku slovo J. V. Fričovi, který se o téže události vyjádřil po létech takto: „Kdyby náš malý, ale kurážný houfec v Praze spolu s venkovem, ohroženému hlavnímu městu ze všech stran ku pomoci spěchajícím, nebyl nic jiného dokázal, nežli že vzkříšený a politicky probudilý náš lid přestal již býti davem nedomřivých sket a zotročilých šosáků, zajisté prospěl naší věci, obránil národní čest a posloužil dobré naší pověsti. Vlast nám nemá co odpouštět!“ I když politická vystoupení pražských radikálů svědčí o nezralosti svých původců, nelze jejich nezdar přičíst na vrub toliko jim. Selhalo i jejich společenské zázemí, neboť ty vrstvy, které byly ochotny nechat se jimi získat, byly slabé. Vystoupení radikálů bylo tedy z jistého hlediska předčasné. Z jiného hlediska však bylo nevyhnutelné: někdo musel. A když ne oni, kdo jiný? Učinili, co bylo v jejich silách. Ani s odstupem půldruha století jim nelze radit, co jiného měli dělat. Byli slabounkou haluzí, vyrůstající z kmene národa tam, kde by se chtělo mít silnou větev. Té nebylo – haluz spálil mráz. I když neznamenali mnoho, mohli být počátkem proudu, který v pozdějších novočeských dějinách bolestně chyběl. Měli řadu ctností, které pak
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS283561
už nezdomácněly. Zachovali si schopnost kritické národní sebereflexe, které se pak nadlouho nedostávalo. Dokázali formulovat české národní požadavky ohleduplněji a patrně by byli dovedli čelit etnické zášti, která nadlouho otrávila českého ducha. Kdyby byl jejich skrovný vklad rozmnožen, znamenal by cenný korektiv příští české politiky, možná i její vhodnější alternativu. Vůdcové národa, pohoršeni jejich mladistvou nerozvážností, je vyobcovali – a národ na ně zapomněl. V revoltující exilové Evropě, proslulé jmény Bakunin, Mickiewicz, Gercen, Mazzini, Mieroslawski, Kossuth, reprezentoval plémě Čechů jediný J. V. Frič, aniž by měl jeho mandát. Když pak v roce 1869 zemřel v pražském chudobinci Emanuel Arnold, sešikovala se za jeho rakví česká politická reprezentace, roztrpčená tehdejším nezdarem státoprávních snah, aby tak bylo pokračováno v podivné tradici českých politických pohřbů.
*** Zbývá už jen zaznamenat, co ukázal český rok 1848, jakou zkušenost národu připravil a jaký význam pak měla tato zkušenost pro budoucnost. Neujde nám, že Češi jsou na politickou scénu vyneseni vlnou, která přichází odjinud. Vzdálené události jsou nejen „spouštěčem“ českého dění. Ony je inspirují a udržují na počátku i v dalším jeho průběhu. Není-li této vzpruhy zvenčí (jakou byly např. opakované vídeňské bouře nebo jednání frankfurtského sněmu), pohyb české společnosti vázne a ocitá se v nebezpečí stagnace, zmatku ba ústupu, protože se mu nedostává domácích hybných sil. Březnová iniciativa Repealu i Havlíčkův ústupový boj (se značnou rezervou snad i červnové bouře) jsou jen ojedinělými výjimkami, jejichž vliv na společenskou dynamiku je omezený. V národě dokonce postupně převládne aktivní obrana proti tomuto vlivu a právě v takovém „hašení“ lze spatřovat bytostně českou iniciativu, která má nakonec rozhodující slovo ve všech uzlových epizodách sledovaného období: ve Svatováclavské lázni, na Slovanském sjezdu, po červnových bouřích atd. – a zejména v raných padesátých letech. Při takovéto disponovanosti – či spíše indisponovanosti – národa jest se obávat o výsledek jeho počínání. Však nás také nedobré tušení nezklamalo. První české politické vystoupení se tedy vyznačuje mnohem vyšší mírou odvozenosti, než tomu bylo jinde. Jde o druhotný ohlas pohybu ve střední a západní Evropě, tedy v prostředí, jehož součástí jsou Čechy již tisíc let a v němž měly jen výjimečně rozhodující hlas. Česká účast navíc tentokrát prozrazuje svým stylem, silou a dosahem zcela provinční charakter. První česká politická zkušenost ustálila některé danosti a způsoby vidění a jednání, které pak jako vžité stereotypy nadlouho spoluvytvářely novo-
Ukázka elektronické knihy