„I já jsem se o tebe bál. Pojď sem, ať tě obejmu,“ dodal a vroucně svého bratra stiskl. Trochu ho překvapilo, že se mu do očí natlačily slzy, které mu začaly stékat po tvářích. „No myslím si, že jsme zde byli dost dlouho a klidně můžeme hned vyrazit pryč,“ zapojil se do rozhovoru Man. „Mám stejný názor,“ přidal se Sid. „Takže kudy vede cesta ven z podzemí?“ obrátil se Zlaton na Turana. Ten, aniž by odpověděl, bez prodlení vyrazil po kamenité cestě mezi domy. Po chvíli již celá skupina dobrodruhů stála na druhém konci vesnice. Před nimi byla chodba, která podle pavučin nebyla dlouho používána. Anika se při pohledu na výtvory pavoučího národa otřásla hrůzou, a aniž si to uvědomila, udělala pár kroků dozadu. Přitom narazila do Dika a ten ji objal. „Neboj, půjdu hned vedle tebe, a jak se objeví nějaká potvora, garantuji ti, že bude na místě mrtvá.“ Dívka se otočila a lehce se na něj usmála. „Toto je cesta ven,“ řekl Turan a ukázal do chodby. „Z mých lidí vás nikdo nebude napadat. Musíte projít přes bažiny a těch se mí lidé neskutečně bojí. Být vámi, tak se tam moc nezdržuji. Na druhé straně bažin chodba pokračuje a asi po hodině cesty narazíte na komín ve stropě, který vede ven z podzemí. Byl bych velice rád, abychom se už nikdy neviděli. A nezapomeňte na svůj slib, že o nás nikomu neřeknete,“ dodal Turan a rychle vyrazil ke svým lidem, kteří šli za skupinou. Zlaton ho ale nehodlal jen tak pustit. Prudce vyrazil za náčelníkem, před kterého se rychle začali tlačit bojovníci, aby ho mohli chránit. Stačilo několik rychlých máchnutí
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS283549
Zlatonových pěstí a octnul se za Turanem. Rázně vytasil svůj meč. Když velitel Vzteklounů ucítil tlak špičky meče na svých zádech, pomalu se otočil. Nepřátelský výraz Zlatonovy tváře ho vyděsil, rychle zvedl ruce nad hlavu na znamení, že se odevzdává do bojovníkových rukou. Vzteklouni, kteří začali obstupovat dvojici, se zastavili a čekali na signál od svého vůdce. „Tohle jsme si nedomluvili,“ řekl do naprostého ticha Zlaton. „Řekni svým lidem, ať se okamžitě rozejdou do svých domovů. A ty půjdeš s námi. Až budeme venku, tak tě pustíme.“ „To ne, já musím zůstat ve vesnici,“ začal se vykrucovat Turan. V jeho očích se zablýskal záchvěv hrůzy. „Buď půjdeš s námi, nebo se rozluč se životem. Můžeš si vybrat,“ řekl velice důrazně bojovník. „Ale kde mám jistotu, že až vás dovedu na svobodu, tak mě stejně nezabiješ?“ „Znovu ti garantuji, že jestli nás dostaneš ven, tak tě pustím a nikdo se o tomto místě nikdy nedozví. Kdybych tě chtěl zabít, už bys byl dávno mrtvý. Nebo máš pocit, že tě tví poddaní právě ochránili?“ „Dobrá, tobě bych mohl věřit, ale trpaslíkovi ne. Tohle je město jeho předků. Nevěřím, že ho nebude chtít zpět.“ Zlaton se podíval na Sida a ihned poznal, že Turanovy obavy jsou oprávněné. Jeho obličej prozrazoval velkou změnu v názoru na vzniklou situaci. Nechtěl teď řešit, proč v Sidově tváři čte velkou nenávist k muži vedle něj, a proto jen velice důrazně řekl: „Side, jestli se chceme ve zdraví dostat ven, tak musíš slíbit, že mu neublížíš.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS283549
Všechny oči přítomných se obrátily k trpaslíkovi. Po chvíli ticha, kdy malý muž očividně bojoval svůj vnitřní boj, se Zlaton zeptal znovu. „Side, prosím!“ „Dobrá,“ odpověděl konečně trpaslík. Bojovníkovi a všem kolem se znatelně ulevilo. „Tak teď můžeme konečně vyrazit,“ řekl Zlaton obraceje se na Turana. „Ano, souhlasím, ale ještě moment,“ odpověděl neochotně, poté se otočil ke svým lidem a něco jim začal říkat. Po chvilce se davem začal prodírat malý, velice hubený muž. Když se octnul před skupinou, řekl Turan: „Tohle je můj zástupce. Jen mu sdělím, co má dělat, až tu nebudu, a můžeme vyrazit,“ řekl velitel Vzteklounů a začal potichu s mužem hovořit. Zlatonovi se vůbec nelíbilo, že nerozumí, o čem si oba povídají, ale věřil, že dokud bude Turan v jeho moci, nebezpečí jeho skupině nehrozí.
PŘÁTELÉ A NEPŘÁTELÉ Paron byl velice hubené dítě. Jeho obličej s propadlými tvářemi, špičatým nosem a bradou byl celý posetý pihami. Vypadal, že je hloupý, a také byl. Na svůj věk dosáhl jen malého vzrůstu. Měl všechny předpoklady, aby si z něj ostatní děti dělaly legraci a šikanovaly ho, a to také dělaly. Věděl, že moc rozumu nepobral a že není žádný krasavec, ale dokázal s tím žít. Pochopil, že je lepší se ostatním dětem vyhýbat, a vlastně mu to nevadilo. Jediný, kdo se k němu choval slušně a koho mohl nazývat přítelem,
Ukázka elektronické knihy