14. BUDIŽ SVĚTLO ELEKTRICKÉ První měsíce byly opravdu kruté. Nebylo co do úst a lidé dřeli od úsvitu do soumraku. V pokladně dál chyběly peníze na mzdy a mnozí družstevníci byli právem rozčarovaní. „Komuna byla nouzové řešení. Doma žili úplně jinak, ale nouze je přinutila spojit síly. Nešli tam s představou založit komunu, to byla nutnost. To pro ně rozhodně nebyl žádný ideál,“ hodnotil ve svém bratislavském bytě historik Pavel Pollák, autor dosud jediné monografie o Interhelpu. Nebylo překvapivé, že pár týdnů po příjezdu začaly malicherné spory mezi přistěhovalci přerůstat v opravdovou krizi. Atmosféru prvních týdnů literárně zpracoval Peter Jilemnický: Největší mrzutosti nám dělali krejčí a ševci. Čert ví, jak se dostali do našeho prvního transportu. Když měli dělat cihly, měli obě ruce levé. Zvlášť krejčí si je po práci často prohlíželi a čistili nehty. Cihlář Varecha byl plný vzteku a jednou se jim začal vysmívat: „Na takové, co si často čistí nehty, na takové naše družstvo asi chleba nevydělá.“ Krejčí Hromádka se čertil a bránil se: „Co do nás rýpeš? Tobě je dobře, ty jsi cihlář. Pojď, dám ti svoje nůžky… a potom uvidíme!“62
Vytýkat právě ševcům, že se nepodílejí na výstavbě domků, nebylo spravedlivé. Zpočátku byli jediní, kdo komuně přinášel alespoň nějaký výdělek. Opravovali boty místním lidem a společnou pokladnu plnili penězi. Napětí však rostlo. Většině vadilo, že se obuvníci nepodílejí na těžké práci. Ševcům zase
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS283438
docházela trpělivost, že jediní vydělávají a na oplátku sklízejí jen nevděk. A tak se rozhodli odejít. „Práce pokračovala, ale nespokojenost bublala jako brambory na plotně pod pokličkou. První chtěli pracovat samostatně řemeslníci, kteří mohli hned vydělávat — obuvníci a koželuhové. Vzpomínám, jak na schůzi vyskočil Ludvík Stoklasa, bývalý živnostník-svrškář, a začal hystericky křičet: Nebudeme se dřít na jiné! Všem nešlo o to, pomoci prvnímu proletářskému státu, odešli, aby zbohatli. Hledali druhou Ameriku,“ hodnotil rozhodnutí ševců bývalý člen Interhelpa Karel Šulc. Jednoho rána ševci Čulík, Hromádka a Stoklasa naložili své věci na přistavenou drožku a odjeli. Nechali komunu komunou a přestěhovali se do města Almaty, kde si zřídili obuvnické družstvo. Jejich odchod spustil doslova lavinu. Už dříve lidé tajně reptali, k odchodu se však nikdo neodhodlal. Teď zábrany padly. Mnozí osadníci vzali útokem místní bazar a prodávali, co mohli: boty, šaty, břitvy, kuchyňské nádobí, hodinky. Kyrgyzové i Rusové, lační po evropském zboží, jim mohou ruce utrhnout. Za utržené peníze kupují lidé jízdenky na vlak! „Večer na železniční stanici, když odjížděl vlak k Uralu a do Evropy, postávali vždycky ti, kteří ztratili naději anebo nervy. Odcházeli z družstva potichu, jako kdyby se připravovali na zločin,“ popisoval situaci spisovatel Peter Jilemnický.63 Kateřině Tišliarové-Prekopové bylo v té době pouhých patnáct let, odchody malověrných hodnotila i po padesáti letech nekompromisně: „Brzy se ukázalo, že všichni družstevníci nejeli do Kyrgyzie s cílem vybudovat moderní průmysl a pomoci mladému sovětskému státu. Našli se mezi námi i lidé, kterým šlo především o to, aby rychle zbohatli. Někteří jeli, jak se říkalo, za ‚dlouhým rublem‘. Představenstvo je nezdržovalo, neboť takoví lidé by nebyli družstvu nic platní.“ Přesné údaje o tom, kolik lidí v prvních týdnech komunu Interhelpa opustilo, neexistují. Pamětníci, kteří podávali své
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS283438
Červenec 1925, stavba dílen
svědectví o začátcích komuny v šedesátých a sedmdesátých letech dvacátého století, se počty odchozích snažili bagatelizovat. Podle nich se jednalo o hrstku zrádců, politicky nevyspělých jednotlivců, kteří neunesli tíhu svého historického poslání a selhali. Ani hlášení československého zastupitelského úřadu v Moskvě z 5. června 1925 neuvádí počty lidí prchajících z Interhelpa. Díky této zprávě si však můžeme udělat barvitý obraz o nesnesitelných životních podmínkách, které v prvních měsících v komuně panovaly. Svědectví zastupitelství se opírá o výpověď Michaela Beszermana, dělníka z Podkarpatské Rusi. Ten na konci dubna přijel se ženou a dvouletým dítětem do komuny, v červnu už stál v kanceláři československého zastupitelského úřadu v Moskvě a prosil o pomoc. Jeho svědectví zaznamenala československá mise: Podle jeho vyprávění družstvo má v Pišpeku velmi krušné začátky. Nemajíce vhodných obydlí, obývají členové družstva stáje a chatrné baráky za městem, bývalé konírny. Stravu dostávají špatnou a nedostatečnou. Mnozí nemohli
102
Ukázka elektronické knihy