CATHERINE MANNOVÁ
Naomi naprázdno zalapala po dechu. Jeho nabídka byla lákavá, ale naprosto nerozumná. „Vždyť bychom se tam nevešli,“ řekla nakonec. Přestěhování k němu by zkomplikovalo úplně všechno. Musela zůstat na své půdě a sebrat v sobě sílu, než mu úplně podlehne. Moc dobře rozeznávala hru, kdy se každý z nich snažil o nadvládu nad druhým a doufal, že vzájemné city jsou jen dočasné. „Kolébka a dvě autosedačky. Nechápu, proč bychom se tam nemohli vejít.“ Naomi pevně stiskla rty. Byly chvíle, kdy mu dokázala číst myšlenky. Posledních pár týdnů ale žila v naprostém chaosu a neměla nejmenší tušení, jak si Royceovo chování vykládat. „Jestli chceš, můžeš klidně odjet. Pochopím to,“ pronesla do ticha. Royce energicky vysunul bradu. „Řekl jsem, že zůstanu, dokud se tvůj otec s Jeannie nevrátí. A nehodlám na svém rozhodnutí nic měnit.“ Jeho zvučný hlas rezonoval pod vysokým stropem. „Nechci, abys to bral jako povinnost,“ řekla a jemně Tessie pohladila po hebké srsti. „Slíbil jsem ti to. Navíc chci být tam, kde jste vy tři,“ pronesl, přešel ke kolébce a pevně sevřel její dřevěný rám. „Cítíš, že tím kapitolu našeho vztahu uzavíráš?“ zeptala se nervózně. „Já totiž vůbec.“ „Naomi –“ „Přestaň,“ okřikla ho. Už neměla sílu pokračovat v jejich hře, která jí každý večer vháněla slzy do očí. Potřebovala před sebou jasný scénář. „Nevím, co máš v plánu. Nerozumím ti. Vzájemně se tu trápíme pod zástěrkou pomoci jeden druhému.“ „No tak, zadrž,“ hlesl a narovnal se v zádech. „Vzájemně po sobě toužíme. Přitažlivost a pouto mezi námi byly od první vteřiny a rozhodně neuvadají.“ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS283388
JAK ODOLAT VÁŠNI?
„Tak pojďme žít odděleně. Nechci, aby jednou moje dcery přišly na to, že jsi je jen využil jako náhradnice za dítě, které ti osud vzal.“ „To říkáš ty. Záleží mi na nich a nikdy bych jim neublížil. Už si konečně uvědom, že nikam nepůjdu –“ Jeho slova přerušilo nenápadné zakňourání. Automaticky obrátil pozornost ke kolébce. Naomi k němu rychle přešla. „Jsou to moje dcery. Zvládnu se o ně postarat.“ „Moment,“ řekl a otočil se k ní s Mary v náruči. „O co ti jde teď?“ vyhrkla a nasupeně stiskla rty. Royce na ni vrhl ustaraný pohled. „Myslím, že má horečku.“
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS283388
DEVÁTÁ KAPITOLA Royce nervózně přecházel po ambulanci místní pohotovosti. Prsty mačkal počítadlo na klíčích, ale tentokrát ho oblíbený přívěsek neuklidňoval. Každým nádechem se v něm hromadila bolest a úzkost. Hrdlo se mu svíralo. Před očima se mu vybavovaly hrůzostrašné scénáře. Sotva vnímal šepot z opačné strany místnosti, kde Delaney a Glenna uklidňovaly Naomi a střídavě jí masírovaly krční páteř. Doufal, že lékař každou chvíli sepíše zprávu a vydá předpis na lék proti horečce. Všiml si, jak Naomi sklesle sedí v křesle a pod dlouhým svetříkem na zapínání se jí chvějí ramena. Po ženě, která životním zkouškám čelila se vztyčenou hlavou, nebylo ani památky. Její pohled se upíral na miminka, která chovala v náruči. Mary měla horečku skoro devětatřicet a i Anna měla mírně zvýšenou teplotu. Lékař je ujistil, že dnešní pobyt venku s virózou nemá nic společného, ale přesto se Royce nedokázal zbavit pocitu viny. Veškerou pozornost věnoval Naomi a vůbec si nevšiml, že dvojčata nebyla ve své kůži. Nebyla ukňouraná a jen spala o něco déle než obvykle, ale beztak si vyčítal, že nic nezpozoroval. Zklamal je i Naomi. Možná se na roli otce přece jen nehodí. Uspokojoval své vlastní zájmy a svou přítomností je oba trápil. Ukázka elektronické knihy