si neumí poradit. Od začátku června ve městě ubývá původních obyvatel, a počet těch příchozích rychle narůstá, jsou to ale jen procházející, jsou nervózní, nic nerespektují, ničemu nevěnují pozornost, ani světlu dne, ani měkkosti noci, ani kráse fasád z kamenného krajkoví, zkrátka ničemu. Jediná dobrá zpráva v celém tom zmatku je, že drtivá většina toho davu chce co nejdřív pryč. V tom jsou všichni zajedno. Vyčerpané město je na pokraji nervového zhroucení, už není rozvážné jako venkovská dáma, jež umí zachovat klid a udržet své emoce na uzdě. Celá Francie míří do ústí Girondy s jediným přáním: dostat se dál na západ. Všichni shánějí lístky na loď, výjezdní vízum, vstupní vízum, jakékoliv vízum coby záchranný kruh, jen aby se mohli nalodit. Město tím trpí, je pro něj těžké být na jednu stranu tak žádané, a na druhou stranu pouhou pasáží. A ti, co zůstali ve vnitrozemí, cítí, jak jim na krk dýchá německá armáda. Cíl je jinde, jinde, to je cíl. Po pravdě řečeno, nikdo neví, co se vlastně přesně děje. Po novinách je skoro větší sháňka než po chlebu. V každém případě Vladimír Vochoč by dal za noviny s důvěryhodnými zprávami všechno. „Nesnáším všechna ta prý a slyšel jsem. Každý se tváří, že má zaručené zprávy z dobrých zdrojů, a přitom nikdo neví nic.“ „Pro jednou jste víc rozčílený než já. To je novinka. Já jsem ze všeho toho cestování unavená.“ „A co Bretaň? Neodpočinula jste si tam, drahá Alice?“ „Bretaň? Vždyť jsem odtamtud odjela už víc jak před deseti dny, přitom mám pocit, že jsou to staletí. Pořád jen balím kufry. Odjíždíme z Bordeaux, zítra máme být v Bayonne, 110 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS283364
a co pozítří? Máte ta slavná víza, ať můžeme konečně vypadnout?“ „Alice, víte, co jsem se právě dozvěděl?“ „Kdy odjíždíme z Francie?“ „Dozvěděl jsem se, že prý zavřeli konzulát v Marseille, že už nefunguje. Velvyslanec prý telefonoval se Znojemským, a ten mu sdělil, že opustil místo, které jsem mu v lednu, než jsem odjel do Paříže, svěřil. Myslíte, že je to důvěryhodná informace? Že se tomu dá věřit?“ „A podle vás?“ „Je to obrovský nesmysl! Taková informace se nesděluje s prý. Kancelář je buď otevřená, nebo zavřená.“ „A kdo vám to řekl?“ „No, to je na tom to nejlepší, Alice. Sám velvyslanec.“ „Skutečně?“ „Viděl jsem ho v Café de Commerce. Čeká na loď. Jede do Londýna.“ „My také, Vladimíre, my také jedeme pryč, že ano? Máte naše víza, máte je?“ „Mám, ovšemže mám. Nicméně neobdržel jsem víza do Spojených států. Jen do Londýna. Do toho města se všichni, kdo tam míří, nevejdou! Anglie se potopí, ne kvůli německým bombám, ale kvůli všem těm lidem, co se tam hrnou.“ „Takže odjíždíme do Londýna? Proč ne do Spojených států?“ „Stále tatáž písnička kolem těch zpráv a drbů, kvůli účetnictví, prý že prodávám československé pasy Židům a německým a rakouským antinacistům. Ve stručnosti, zdá se, že znehodnocuji národní dokumenty!“ „Ale to je přesně to, co vy děláte.“ „Samozřejmě.“ 111 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS283364
„Takže? Není se čemu divit.“ „Politika se nedá shrnout do účetního výkazu! A taky jsme nutně potřebovali rozpočet k udržení konzulátu v provozu. Jak jsem měl asi vydávat papíry zadarmo lidem, kteří je potřebovali a kteří skutečně nemají prostředky? Ani Praha, ani Londýn mi neposílají ani groš už víc než rok! Konzulát stojí peníze, nájem, zaměstnanci, vybavení kanceláře, papíry, prostředky na vyřešení případů. Bez peněz není žádný konzulát. Vždyť už to znáte. Tedy, zkrátka a dobře... víte, co mi řekl?“ „Koho máte na mysli?“ „Náš velvyslanec Osuský. Nemůžu pro vás nic udělat. Opa kuje tuhle větu už celé dny každému, kdo za ním přijde. Nemůžu pro vás nic udělat. A nejhorší na tom je, že má naprostou pravdu. Nemůže udělat nic pro nikoho, kromě své rodiny a jeho samotného. Může odjet, to je všechno. Skončil. Už několik dní je Paříž mrtvá, všechno je mrtvé. Náš odboj a naše zastupitelství jsou v háji...“ „Kdy odjíždíme do Londýna, Vladimíre?“ „... takže se vracíme do Marseille, Chériechérie.“ „A to ne! Co to má... Zase! To je vyloučeno, nepoženu se Němcům do náruče. Zabijí nás.“ „V Marseille nejsou.“ „Lžete. Od ledna jsme se nezastavili. Já jsem byla ve Štras burku, vy v Paříži, pak Bretaň a tam konečně trocha čers tvého vzduchu, pak ani už nevím proč, jsme se zastavili v Angoulême, pak v Cognacu, teď Bordeaux, Bayonne, a vy mi tady teď povídáte o Marseille! Mám plné zuby toho obíhání Francie kolem dokola.“ „Když velvyslanec nemůže udělat nic pro nikoho, já ještě pořád některé věci dělat můžu.“ 112 Ukázka elektronické knihy