TRISH MOREYOVÁ
když o tom nechtěla mluvit. Její starý přítel a učitel byl berlička, o niž se mohla opřít. V kanceláři kolem ní opatrně našlapoval, snažil se nepůsobit žádný rozruch, ale neustále ji nenápadně hlídal. „Čaj?“ navrhl a jeho úsměv se rozšířil, když souhlasila. Všimla si, že každou chvíli zvedl oči od své práce a pozoroval ji. Kývla a poděkovala a taky se na něho usmála. Loukas zmizel v miniaturní kuchyňce. Poslouchala zvuky, které se odtamtud linuly: tekoucí vodu, klapnutí, když konvici zavřel a zapnul. Usmála se, když slyšela, jak si něco mumlá a zápolí se sáčkem čaje a pokouší se otevřít prastarou lednici. I po čtyřech týdnech se o ni Loukas nepřestal bát. Choval ji jako v bavlnce a ona si uvědomila, že pokud bude Loukas nablízku, nebude tak sama, jak se obávala. Nevěděl, že se o ni už nemusí bát. Jako vždy zapracoval čas. Měla čas, aby se ohlédla zpět, aby jí konečně dalo smysl to, co se stalo. A čím více času od té doby uběhlo, tím větší smysl jí to dávalo. Vlastně už od úplného začátku měla podezření, pokud šlo o motivy jeho jednání. A jak se ukázalo, nemýlila se. Ale protože byl vždycky o krok napřed, šla za ním jako ptáček, který hopsá za rozsypanými drobečky chleba. Mikro peristeri. Malá holubička. Pitomá malá holubička. Tu kabelku jí na Santorini musel ukrást, jinak by ji nedostal tam, kam potřeboval. Navrhl, že nechá brány do paláce nezamčené, aby se cítila v bezpečí. Měla si myslet, že jí nebude bránit, kdyby chtěla odejít. Kdyby ho podezírala, že se o něco – o cokoliv – pokusí, 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS283349
HNĚV NA SANTORINI
až spolu budou sledovat ten úžasný západ slunce. A protože se o nic nepokusil, přála si, aby to udělal. A když mu oznámila, že musí odjet, protože rybáři objevili vrak lodi, protestoval. Lichotilo jí to a začala si myslet, že pro něho něco znamená, že o ni stojí. Ale tehdy řekl: „To nesmí teď skončit.“ Nepřemýšlela nad tím, proč použil slůvko teď. Ale při zpětném pohledu to dávalo dokonalý a otřesný smysl. Aniž by si to uvědomovala, udělal narážku na to, co celou dobu měl v úmyslu provést. Celou dobu věděl, že to mezi nimi skončí, celou dobu plánoval, že jí ukradne majetek a vyhodí ji jako nepotřebnou věc. Ukradl jí majetek stejně snadno, jako jí ukradl kabelku. Bože, byla jsem tak naivní, tak snadno ovladatelná. Polkla. Pocity zrady a bezpráví byly stejně čerstvé jako ten den, kdy jí to řekl, a na malou chvilku ji pohltily. K čertu s ním, nenechám se pohltit emocemi. Nenechám se zničit, a už vůbec ne jím. Nejvíc ji trápilo, že teď nebude žádné nové muzejní křídlo profesora Loukase Spyrida, v němž by mohli vystavit poklady nalezené ve vraku lodi. Moc ji to trápilo, a jedinou útěchou jí bylo, že Loukasovi neřekla, co na jeho počest zamýšlí udělat, takže toho nemusel želet. Položila dlaň na břicho, kde leželo jejich děťátko. Ne. Už ne jejich děťátko. Moje děťátko. Alexios se vzdal všech práv na dítě ve chvíli, když udělal něco tak neuvěřitelně krutého. Neměla už strach z budoucnosti. Už byla odhodlaná a pevně rozhodnutá. Budu silná kvůli sobě a kvůli dítěti, které ve mně roste. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS283349
TRISH MOREYOVÁ
Jen si přála mít víc síly, aby se zbavila bolesti. Myslela si, že láska, kterou k němu cítila, zahynula v den, kdy ji tak odporným způsobem oklamal. Ale tak prosté to nebylo, jak zjistila. Láska neměla logiku. Láska byla iracionální a nevypočitatelná. Alexios v jejím srdci už neměl místo. Aspoň si to myslela. Ale pořád nemohla v noci spát, a pokud usnula, zdálo se jí o jejich milování, o jeho něžných dotecích. Jak dokázal, že jsem se začala považovat za výjimečnou? Protože uměl tak dobře lhát? Nebo proto, že k ní něco cítil? Něco málo? Zavrtěla hlavou. Zmámil ji, protože uměl dobře lhát. Nemohla si dovolit myslet si, že to bylo to druhé – přišla by o rozum, kdyby si to namlouvala. Už toho ztratila víc než dost. „Atheno,“ oslovil ji Loukas vlídně, když se vrátil s čajem. Zřejmě si správně vyložil výraz v její tváři. „Vím, že mi do toho nic není, ale přesto ti to musím říct. Jestli se cítíš tak bídně kvůli tomu, že jsi těhotná, nemusíš si to dítě nechávat.“ O vteřinu později zakroutil nad sebou nevěřícně hlavou. „Omlouvám se, to opravdu není moje věc. Zapomeň, že jsem něco řekl.“ Zvedla k němu pohled. „To je v pořádku, Loukasi. Taky jsem na to myslela. Vážně jsem o tom uvažovala. Ale pak jsem si pomyslela, že to dítě za to nemůže. Proč by mělo dítě platit tak velkou cenu za matčin omyl?“ Kývl, pohled se mu rozzářil. Položil jí zlehka dlaň na ruku. „Rozumím. Jednoho dne najdeš někoho, kdo si tě zaslouží, někoho, kdo bude milovat tebe i tvoje dítě.“ 100 Ukázka elektronické knihy