LOUISE FULLEROVÁ
Nevypadalo to, že by na něj její vztek udělal nějaký dojem. „Musím říct, že mě to trochu překvapuje. Nečekal jsem, že se z tebe stane nervózní nevěstinka,“ prohodil nenuceně. „A to jsem si myslel, že se za mě vdáváš jen pro peníze.“ Suše se zasmála. „Ty ses asi pomátl.“ „Trochu přeháníš,“ pronesl chladně. „Přeháním?“ Nevěřícně vytřeštila oči. „Pokud nechápeš, proč se potřebuju vrátit, tak musíš být ještě bezcitnější a sebestřednější, než jsem si myslela.“ Přimhouřila hnědé oči. „Možná si to jenom neuvědomuješ, protože nemáš žádnou rodinu, na které by ti záleželo,“ zavrčela. Tvář se mu proměnila na kámen. Zachvěla se. A co, že ho možná urazila? Opakovaně jí lhal, tak proč by se k němu měla chovat slušně? Zhluboka se nadechla. „Mně ale na mé rodině záleží. Věděl jsi, že jsem to chtěla povědět dědečkovi osobně. Věděl jsi to, a přesto jsi moje přání ignoroval.“ „Tvůj život. Tvoje přání. Asi zapomínáš, že tu nejde jen o tebe. Jde o nás. Tobě ale na nás nikdy nezáleželo, že, Margot?“ Nejistě na něj pohlédla. Copak je to snad její vina? To ji obelstil, manipuloval s ní a lhal jí. Tělo se jí třáslo vztekem a podrážděním a oči začaly pálit. Rychle zamrkala, aby zahnala slzy. Nebude plakat. Neukáže mu, jak moc jí ublížil. Taky tu však nehodlala sedět a naslouchat jeho hloupým obviněním. Ne po všem, co jí řekl a udělal. „To proto, že žádné my není, Maxi.“ Zatajila dech. Částečně doufala, že její slova popře. Samozřejmě to však neudělal. Jen na ni dál hleděl, obličej prázdný a oči klidné. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS283348
POMSTA PŘED OLTÁŘEM
Odkašlala si. „Jsem tu já a jsi tu ty. Dva různí lidé. Tehdy před lety jsme chtěli různé věci a různé věci chceme i teď. Nic se nezměnilo.“ „Až na to, že jsi moje manželka,“ pronesl pomalu. Majetnický podtón jeho hlasu jí vzal dech. „No a co?“ odsekla. „Dal jsi jasně najevo, že ti na mně nezáleží. Nerespektuješ mě ani moje city a už vůbec ti nezáleží na tom, co si myslím. A nechápeš, o čem je skutečný vztah. Nebo si snad opravdu myslíš, že manželství má být takové jako naše?“ Odmlčela se. Nemělo smysl s ním dál mluvit. Vstala a stála si prsten z ruky. „Na – vracím ti ho. Nezáleží totiž na tom, kolik prstenů mi dáš, Maxi, ani kolik lejster podepíšu. Nikdy ti nebudu doopravdy patřit.“ Mrštila prstenem na stolek, otočila se a zmizela ve vile. Nějak se jí podařilo najít cestu ke své – k jejich – ložnici. Byla zařízena ve stejném stylu jako celý dům, s nábytkem ze světlého dřeva a zdmi vymalovanými neutrální barvou. Chladná, současná, mužská ložnice. Až na postel. Omráčeně, nevěřícně zírala na překrásnou postel se čtyřmi sloupky a nebesy, jež se chvěly v jemném vánku vanoucího dovnitř otevřenými dveřmi vedoucími na terasu. Bílé přikrývky a polštáře byly posypané světle růžovými a bílými okvětními plátky. Bylo to tak romantické. Tep se jí zrychlil a po kůži se jí rozlil příjemný pocit. Přistoupila k posteli a pohladila bílé přikrývky. Před deseti lety by si nepřála nic jiného, než aby se s ní Max oženil, ale co dál? Jak se k jejich manželství má postavit? O tom, jak dosáhnout šťastného svazku, byly napsány určitě stovky, možná tisíce knih. Jaká pravidla 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS283348
LOUISE FULLEROVÁ
se však týkala Margot a Maxe? Před lety ho bezmezně milovala a on ji chtěl jen pro peníze. Teď chce Max její firmu a ona jeho finanční podporu. Opět měla na krajíčku. Ukazovalo se, že manželství s Maxem bude složitější, než si kdy dokázala představit. Doufala, že je čeká manželství, jako měli její prarodiče – tradiční, formální. Brali se mladí, ne z lásky, jejich manželství bylo předem domluveno jejich rodinami. Navzdory nepříznivému začátku se však do sebe zamilovali a vždy se navzájem respektovali a důvěřovali si. Čeká ji s Maxem totéž? Napjala se. Vycítila, že už není sama. Ani se nemusela otáčet, aby věděla, že je to Max. Kůže jí hořela a celá se v nitru rozechvěla. Otočila se a dívala, jak k ní pomalu míří. Nepřibližuj se, pomyslela si. „Proč ne?“ zeptal se tiše a Margot si ke svému zděšení uvědomila, že ta slova vyřkla nahlas. „Není k tomu důvod,“ vysvětlila dutým hlasem. „Jsme manželé, podepsali jsme protokol o uzavření manželství. Dostal jsi všechno, co jsi chtěl.“ Zastavil se před ní. Na jediný nekonečný okamžik si pohlédli do očí. „Všechno ne.“ Jeho zhrublý hlas ji překvapil. Chtěla na to něco odpovědět, než k tomu však dostala příležitost, přistoupil o další krok blíž. Pokusila se odtáhnout, nohy jako by jí však přimrzly k podlaze. Vzduch v místnosti ztěžkl, jako by se blížil monzun, o němž před chvílí mluvil. Tváře a hrdlo jí hořely. A pak ji uchopil za ruku a něžně ji nasadil prsten zpátky na prst. 100 Ukázka elektronické knihy