mě chtěli pověřit, bylo převychovat nebo vyléčit „pacienta“. Ale jak si pacient připadal sám sobě? Jak bylo Klárce, když se na ni skoro všichni zlobili, kritizovali ji či jí vyhrožovali? Možná si připadala jako vítěz ve válce nad zdánlivě či skutečně hloupými a falešnými autoritami, jejichž součástí jsem byl samozřejmě i já sám. Ale byla v tomto stavu šťastná? Tváří v tvář jsem v jejích očích žádný triumf nepozoroval. Viděl jsem tam spíš zklamání a smutek. Situace, do které se dostala, objektivně nebyla nijak veselá. Doma se kvůli ní a s ní jenom hádali, z prestižní školy jí hrozilo vyhození, kamarádů nebo kamarádek, kterým by se mohla svěřit, asi opravdu moc neměla. Zajímalo mě, jak se do této situace dostala. Jak se stalo, že z úspěšné, oblíbené a podle všeho milované dívky se stalo frustrované, trochu zdivočelé a možná nešťastné stvoření? Proč nebyla schopna žít průměrný, spokojený a přiměřeně provokativní život běžné preadolescentní dívky? Co se stalo, že byla svým nejbližším, a možná i sama sobě, tak otravná a vzdálená? Kladl jsem si také otázku, kdo byl v této situaci nejvíce ohrožen. Ona, rodiče, bratr? Jak dalece si svoje ohrožení a potřebu pomoci uvědomovala? Čemu sloužila její opozice, která byla téměř výlučně cílena na mužské autority? Sloužila jí k nějaké obraně před pocity, kterým se chtěla vyhnout? Měly tyto pocity původ v nějakém traumatu? Zatím nic nenasvědčovalo, že by zažila nějakou vážnou traumatickou nebo katastrofickou událost, násilnou separaci, agresivní útok nebo těžkou emoční ztrátu. Oba rodiče ji pravděpodobně měli rádi, i když se na ni zlobili. Pečovali o ni nejlépe, jak mohli. Zejména po materiální stránce a po stránce vzdělávání se jí dostávalo nadprůměrných možností. Tak kde se stala chyba? Orientaci v mém pátrání mi mohla, vedle osobní historie, poskytnout psychoanalytická teorie, kterou v praxi využívám jako lešení, o něž se při práci opírám a po kterém stoupám. Jedenáctiletá Klárka byla někde na začátku snad nejbouřlivějšího období svého života. V adolescenci, podobně jako v prvních osmnácti měsících života, dochází k několikanásobnému zrychlení mozkového metabolismu a k rapidnímu růstu jeho celkového objemu a vzniku 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS283228
„Já se za nic omlouvat nebudu“ (Klárka, jedenáct let)
miliard nových synaptických spojení. V dospívání, na rozdíl od prvních dvou let života, už není mozek natolik plastický, aby se vyvíjel v závislosti na tom, jak je používán, dochází však u něj k procesům, které bychom mohli nazvat jakýmsi resetováním. Není náhoda, že většina procesuálních duševních nemocí, například schizofrenie anebo bipolární poruchy, se začne projevovat právě během tohoto období. Bouře v těle adolescenta, podmíněná zvýšenou činností endokrinního systému, odpovídá bouři v jeho myšlení a v jeho emocích. Myšlení je několikanásobně zrychlené a koncentrace najednou pojme stovky vědomých a nevědomých stimulů, které jsou z velké části zažívané vůbec poprvé. Fantazie, scény a vášně, kterými dítě žilo v období řešení oidipovského konfliktu, tedy do nástupu latence, nabývají nové intenzity a nečekaných možností realizace. Touha dospívající dívky stát se vyvolenou princeznou svého krále a odstavit zlou královnu se stává naléhavou a potenciálně destruktivní. To, co se dalo v minulosti odehrát ve hře a ve fantazii, se zdá být nyní nebezpečně blízko. Být sexuálně atraktivní ženou je pro adolescentní dívku stejně lákavé jako ohrožující. Zejména v případě, kdy se dívka necítí pozitivně identifikovaná se ženskostí své matky. Ve většině rodin si rodiče uvědomují, že odehrání nezralé sexuality dítěte v rodinných vztazích by přineslo vážné ohrožení nejen dítěte, ale i vztahů v rodině. Matky proto podporují své dcery v jejich autonomii a orientaci na vnější citové objekty a otcové potvrzují ženskost svých dcer ve vztahu k mužským objektům mimo rodinu. Rizikem pro vývoj osobnosti a psychického fungování dívek je jejich slabá identifikace s ženskou sexuální rolí, na straně druhé sexualizace vztahu s otcem. Dovršení takzvané genitální fáze vývoje dívky je v některých rodinách nevědomě vnímáno jako nebezpečné jak matkou, tak i otcem. Matka se může cítit ohrožena z důvodu své nevědomé silné rivality a žár‑ livosti ve své původní rodině. Může se obávat, že dospěním dcery ztratí kontrolu nejen nad svou mateřskou rolí, ale i dohled nad svou se xuální sokyní. Otec se sexuálním dospěním dcery může cítit ohrožen 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS283228
z důvodu svých potlačených sexuálních pocitů. Svoji dceru proto někdy ponižuje a devalvuje její ženskost, anebo, v nejkrajnějším případě, potvrdí její sexualitu perverzním způsobem tak, že ji zneužije. V podobných rodinných systémech se přihodí, že dospívající dívka se začne bránit tomu, aby se z ní stal sexuální objekt. Nevědomě si zakáže růst, a to jak tělesně, tak i emočně, jak to vidíme například u některých případů mentální anorexie. Klárka na první pohled zarážela nejen svým evidentním pasivně agresivním chováním, ale i chlapeckým zjevem. Byla to známka chybějící identifikace s feminitou? Byla její maminka dostatečným modelem ženskosti? Jakou roli v tom hrál otec, kterého kdysi obdivovala a nedala na něj dopustit? Z vývojového hlediska se dalo dojít k závěru, že Klárka ve svých současných postojích vůči otci anebo k mužským autoritám zřejmě ustrnula kdesi v období oidipovského komplexu. Tehdy dítě usiluje o blízkost rodiče opačného pohlaví, kterého si idealizuje a snaží získat pro sebe. Je to období života, kdy se dívka ze své maminky přeorientuje na tatínka, aby se k ní zase navrátila jako ke zdroji své feminity a pozitivní ženské sexuality. Namísto boje s matkou volí identifikaci s ní, která jí zajistí blízkost, ochranu a identitu. Toto řešení oidipovského konfliktu u dívek je možné v případě, kdy je matka se svou ženskostí pozitivně identifikovaná. Taková matka se ve vztahu k manželovi chová nejen jako chůva, ale i jako sexuální partnerka. V případě Klárky se mohlo stát, že v důsledku slabého identifikačního vzoru a dalších okolností zůstala tatínkovou vyvolenou asi déle, než bylo zdrávo. Jeho pozornost a výlučná preference se pak od ní odklonila pozdě a ze špatných důvodů, tedy nikoli kvůli manželce, ale kvůli jeho práci a mladšímu dítěti. Tato důležitá změna mohla Klárce způsobit narcistické zranění v podobě znehodnocení a ponížení. Namísto získání pozitivní ženské identity získala pocit křivdy a odmítnutí. Existovala také možnost, že na piedestalu svého tatínka stála Klárka nepřiměřeně dlouho i proto, že maminka její narození a péči o ni špatně snášela. V důsledku náhlých a nečekaných životních změn, nu 100 Ukázka elektronické knihy