jen to nedáváme tolik znát v obličeji a řeči těla. Možná proto, že máme zeměřeč? (O té oni zřejmě nevědí. To je dobře. V zemi můžeme být sami sebou.) Nikdy nám nebylo jasné, zda nás stvořili s vadou, nebo nám špatně rozumějí. A jestli na tom vůbec záleží. Navenek je Kelenli klidná, ale uvnitř žhne. Tak dlouho si ji prohlížím, až se najednou probere a přistihne mě u toho. Usměje se. „Mám dojem, že se ti líbím.“ Zapřemítám, co všechno tím asi chtěla říct. „Ne tak, jak si myslíš,“ odvětím ze zvyku. Občas jsem to musel vysvětlovat nižším řídícím či dalším pracovníkům. I v tom připomínáme sochy — a v tomhle případě se jedná o funkční prvek, jsme totiž schopni soulože, ale takové věci nás nezajímají, a i kdybychom se s nimi namáhali, stejně jsme neplodní. Platí to i pro Kelenli? Ne, řídící říkali, že se liší jednou jedinou věcí. Stejně jako my má mocná, složitá, přizpůsobivá čítidla, něco, co ostatní lidé nemají. Jinak je jako oni. „Tak to je dobře, že jsem to nemyslela sexuálně.“ Táhlým hukotem vyjádří pobavení — a mě to současně znepokojí i potěší. Nevím proč. Kelenli si mého náhlého zmatku nevšímá a vstane. „Tak zatím,“ rozloučí se. Vrátí se až za pár dní. Zůstává ale odloučenou součástí naší sítě, a tak je s námi, když se probouzíme, když jíme, když se vyprazdňujeme, když se nám zdají nesouvislé sny, když jsme pyšní na sebe a na ostatní. Sleduje nás, necítíme se však pod dohledem. Mně se její přítomnost líbí, nemůžu ovšem mluvit za ostatní. Ne všichni ji mají rádi. Obzvlášť Gaewha. V našem soukromém rozhovoru z ní sálá bojovnost. „Tak ona se tu objeví hned potom, co přijdeme o Tetlewhu? Těsně před vyvrcholením
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS283215
projektu? Tolik jsme dřeli, abychom se dostali tam, kde jsme. Neshrábne pak všechnu chválu?“ „Bude jenom v záloze.“ Snažím se být hlasem rozumu. „A chce totéž, co my. Musíme spolupracovat.“ „To tvrdí ona.“ To se ozve Remwha a ten se považuje za chytřejšího než my ostatní. (Všechny nás vyrobili stejně inteli gentní. Remwha je prostě jen blbec.) „Řídící ji až doteď drželi stranou z nějakého důvodu. Třeba jsou s ní potíže.“ Jsem přesvědčený, že je to hloupost, ale nedovolím si to pronést ani zeměřečí. Jsme součástkami velkého stroje. Záleží na všem, co ho vylepšuje; na ničem jiném. Kdyby s Kelenli byly potíže, Gallat by ji poslal s Tetlewhou do trní. Všem je nám to jasné. Gaewha a Remwha jenom dělají drahoty. „Jestli je problémová, časem se na to přijde,“ prohlásím pevně. Tím tu hádku neukončím, ale aspoň ji odložím. Druhý den se Kelenli vrátí. Řídící nás svolají. „Kelenli požádala, abychom vás vzali na ladicí misi,“ oznámí muž, který to přišel vysvětlit. Je o hodně vyšší než my, dokonce i než Kelenli, a taky štíhlejší. Rád se obléká do dokonale sladěných šatů se zdobnými knoflíky. Má dlouhé černé vlasy a bílou pleť, ovšem ne tak bledou jako my. Oči máme stejné — bílobílé. Bílé jako led. Ještě jsme neviděli nikoho jiného, kdo by měl oči jako my. Je to řídící Gallat, hlava projektu. Uvažuju o něm jako o plutonickém úlomku — čirém, diamantově bílém. Je přesně řezaný, čistě broušený a jedinečným způsobem krásný a současně též neúprosně smrtící, když se s ním nejedná s náležitou přesností. Nepřipouštíme si myšlenku, že to on zabil Tetlewhu. (Není to, kdo si myslíš. Chci, aby Gallat vypadal jako on stejně, jako mi ty připomínáš ji. V tom tkví úskalí špatné paměti.)
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS283215
„Na ladicí… misi,“ zopakuje Gaewha pomalu, čímž dá najevo, že nechápe. Kelenli otevře ústa a už se chystá promluvit, ale vtom se zarazí a otočí se ke Gallatovi. Ten nasadí srdečný úsměv. „Doufáme, že budete podávat stejné výkony jako Kelenli, ale zatím se všichni držíte pod hranicemi svých možností.“ Ztuhneme, jsme z toho celí nesví, palčivě si uvědomujeme kritiku, ale on jen pokrčí rameny. „Probral jsem to s hlavní biomagestrou a ta si stojí za tím, že se vaše meze nijak výrazně neliší. Mohli byste podávat stejné výsledky, ale neprojevujete stejnou zručnost. Mohli bychom vyzkoušet řadu úprav, seřídit vás, abych tak řekl, ale byl by to risk a takhle blízko před spuštěním se nám do toho moc nechce.“ Chvíli souzníme, všichni jsme za to opravdu rádi. „Říkala, že nám přišla poskytnout kontext,“ zkusím velmi opatrně. Gallat přikývne. „Domnívá se, že klíčem budou zkušenosti zvenčí. Budete dostávat více podnětů, bude to rozvíjet vaši schopnost řešit problémy a tak podobně. Výhodou a předností tohohle návrhu je, že nebude zapotřebí žádných větších zásahů — ale v zájmu projektu vás nemůžeme pustit všechny najednou. Co kdyby se vám něco stalo? Rozdělíme vás do dvou skupin. A protože Kelenli máme jen jednu, jedna půlka s ní půjde teď a druhá za týden.“ Ven. Půjdeme ven. Zoufale toužím po tom, být v první skupině, ale víme, že před řídícími není radno takovou touhu projevovat. Nářadí by nemělo tak očividně prahnout po úniku z bedny. A tak řeknu: „Jsme na sebe naladění víc než dost i bez té navrhované výpravy.“ Mluvím plochým hlasem. Jako socha. „Simulace ukazují, že zařízení umíme ovládat spolehlivě, jak se od nás čeká.“
100
Ukázka elektronické knihy