J.: Jaké jste mezi sebou měli vztahy? E. L: Vycházeli jsme spolu tak, jak to bylo potřeba kvůli práci. Služebnictvo by se mezi sebou nemělo moc bratříčkovat. A tím spíš ne se svými pány. Než u nás začala obžalovaná pracovat, nebyly s tím žádné problémy. J.: A co pán s paní? Jak ti spolu vycházeli? E. L.: Jejich manželství bylo šťastné. Ať se stydí každý, kdo by tvrdil cokoli jiného. J.: Odpusťte, paní Linuxová, ale budu to muset říct bez obalu: Můžete se nějak vyjádřit k domnělému tvrzení, že mezi obžalovanou a její paní byl jakýsi milostný poměr? E. L.: Pane, snad vážně nečekáte, že na něco takového budu odpovídat. Řeknu jen, že ona je jediná, kdo to tvrdí. Což mluví za vše. Není to nic jiného než chorý výplod choré mysli.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS283069
kapitola xi. Montfort Street byla rovná ulice poskládaná z dlažebních kostek. Jako páteř. Po obou stranách se krčil jeden domek vedle druhého, všechny úhledné a opatřené malými zlacenými klepadly. Linuxová mě a Pru poslala ven umýt schody. Pru šla napřed, táhla se s kbelíkem a každou chvíli se na mě ohlédla, jako kdyby se obávala, že se zastavím a začnu křičet jako večer předtím. Patami jsem se dotkla lemu šatů, a protože už to pak nešlo jinak, klekla jsem si a namočila kartáč do vody. Chvíli pak nebylo slyšet nic než škrábání kartáčů o kámen, jako když v kredenci haraší myši. V podkolenních jamkách a mezi lopatkami se mi vytvářely cestičky potu. Pru klečící vedle mě pohybovala rukama plynule jako vesly. Pod jejím kartáčem se špína odlupovala ve velkém a kameny bělely jako písek. Snažila jsem se ji napodobit. Vlasy se mi vymanily z copu a zformovaly se mi kolem obličeje do hnědých mračen. Při takové práci zůstává až moc prostoru na přemýšlení. V hlavě mi vířily útržky z ranního setkání s Benhamem, jako když se v hrnci vyvařuje prádlo. A měla jsem vztek. První pomyslná studená sprcha mě zasáhla při pomyšlení, že po mně bude chtít to samé co Langton. Další pak ve chvíli, kdy jsem si byla téměř jistá, že chce to, co chtějí všichni — nejdřív rozpustit vlasy, pak spustit na zem i šaty. Jenže on chtěl něco ještě horšího. „Povíš mi o všem, co se tam stalo. Do posledního detailu. Chci slyšet, co přesně Langton prováděl.“ Ne. Toho slova jsem najednou měla plnou hlavu. Ne. Doléhaly ke mně jen zvuky našich kartáčů. Všechno ostatní se nořilo do tmy. Jen střípky vzpomínek. Vlnovec na zahradě. Ten hřejivý, vrtící se uzlíček, vůně mléka. Ne! pomyslela jsem si. Nikdy. Pevně jsem zavřela oči, začal se mi zvedat žaludek a pak do mě Pru šťouchla loktem, ostrým jako hák, a pobídla mě, ať sebou hnu. Opřela jsem se do kartáče, voda zalila dlažební kostky a ty 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS283069
ztmavly. Dýchala jsem sípavě, můj dech skřípal jako štětiny kartáče, dovnitř a ven, dovnitř a ven, zadrhával se mi v hrudi a za chvíli jsem v hlavě měla temno a prázdno, vyplněné hučením. Vtom se otevřely vchodové dveře, s Pru jsme musely couvnout a ven vyšly dvě ženy. První byla podsaditá a oblečená do dlouhého růžového hávu, u kotníků lemovaného volánky. Druhá byla vyšší a štíhlejší, pohybovala se s očima sklopenýma a k prsům si tiskla černou knihu. Byla bílá jako žabí podbřišek, přesně v takovém odstínu jasného světla lampy, po jakém prahnou kreolky z určité společenské třídy, a mažou se proto olejem z kešu oříšků, až z toho mají puchýře. Vlasy měla stočené pod námořnicky modrým turbanem. Po tváři jí spadaly střapce z peří obarvené stejným odstínem modré a její šaty na ven, s vysokým empírovým pasem, byly zelené. Pusu měla širokou a červenou jako květ v rozpuku a klíční kosti jako madla toaletního stolku. Krásná jako ďábel sám. Kdo je pěknej jako sám ďábel, bude i podobně laskavej, řekla by Phibbah. Zvedla jsem kartáč a nechala z něj kapat mydlinky. V tu chvíli se však na posledním schodu zastavila a otočila se k nám. Oči modré jako ty kádě plné indiga z dávné minulosti. Jasné, skandální. Jemné vrásky v koutcích očí jí dodávaly po smutnělý výraz. „A ty jsi…?“ „To je ta nová, Madame,“ křikla Pru. „Ze Západní Indie.“ Přimhouřila oči a vrásky se jí kolem očí natáhly jako vlákna. „Jmenuju se Frances,“ řekla jsem a snažila se držet ruce kousek od sukně, v jejíž modři už se tvořily šnečí cestičky z mýdla. Řekla jsem si, že od žen, jako jsem já, očekávají ženy, jako je ona, jedině poklony, a proto jsem zvedla bradu a odfoukla si vlasy z čela. „Ach tak. Frances. A jaký z nás máš zatím dojem?“ „Šokující.“ Vyletělo to ze mě bez přemýšlení. Ona se však jen zasmála. Jako když se zacinká mincemi, měď o měď. „Takoví asi jsme…“ řekla, „…nebo tohle místo takové je.“ Mávla směrem ke dveřím za mnou a já si vybavila rozšklebené lví klepadlo na nich. 102
Ukázka elektronické knihy