Mezi námi, starožitnická branže už nemá moc budoucnost. Poptávka vázne a zboží chybí. Nábytek, porcelán, sklo – všechno se to postupně roztlouklo. A co bylo z kovu, se většinou roztavilo. O mosazný svícen jsem nezavadil léta.“ Ve stísněném krámu přitom nebylo vůbec k hnutí, nenašlo se tam však skoro nic valně cenného. Na podlaze mnoho místa nezbývalo, protože kolem zdí se kupil bezpočet zaprášených rámů. Ve výloze se povalovaly přihrádky s maticemi a šrouby, ztupená dláta, perořízky s polámanou čepelí, zčernalé hodinky, které ani nepředstíraly funkční stav, i další roztodivné haraburdí. Pouze na stolku v koutě se kupila změť drobností – lakované tabatěrky, achátové brože a podobně –, které vypadaly, že by se mezi nimi dalo objevit něco zajímavého. Když Winston mířil ke stolku, všiml si, jak se ve světle lampy slabě leskne cosi kulatého, hladkého, a vzal to do ruky. V dlani držel těžký kus skla, které bylo z jedné strany zaoblené a z druhé zas ploché tak, že vytvářelo bezmála polokouli. Zabarvením i strukturou bylo sklo zvláštně vláčné, jako dešťová voda. Zakřivený povrch přitom zvětšoval podivnou, růžovou pokrouceninu, vetknutou v samém středu a podobnou růži či mořské sasance. „Co to je?“ zeptal se Winston uhranutě. „To je, prosím, korál,“ vysvětlil stařec. „Nejspíš z Indického oceánu. Dřív je takhle zalévali do skla. Tenhle museli vyrobit nejméně před sto lety. Spíš dřív, soudě podle vzhledu.“ „Krásná věc,“ poznamenal Winston. „Krásná,“ přitakal prodavač uznale. „Dneska už to ale málokdo ocení.“ Odkašlal si. „Kdybyste si to náhodou chtěl koupit, tak vás to bude stát čtyři dolary. Pamatuju ještě časy, kdy takovýhle kousek vyšel na osm liber a osm [99]
1984 sazba.indd 99
12.11.2014 23:23:56 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS282960
liber to bylo – no už to nespočítám, ale dělalo to hodně peněz. Ale koho teď zajímají opravdové starožitnosti – i třeba to málo, co zbylo?“ Winston okamžitě vysázel na pult čtyři dolary a zastrčil kýženou maličkost do kapsy. Spíš než krásou ho vábila tím, že napohled patřila do úplně jiné doby, než byla ta současná. To sklo vláčné jako dešťová voda se nepodobalo žádnému sklu, které kdy viděl. Ona drobnost ho nadto lákala zjevnou neužitečností, ačkoli mohl tušit, že kdysi měla sloužit jako těžítko. V kapse ho silně tížila, ale naštěstí se příliš nevydouvala. Vlastnictvím takovéhle kuriozity se straník vystavoval podezření, ne-li přímo nebezpečí. Cokoli starého, a tedy i krásného, mohlo vždycky přitáhnout nežádoucí pozornost. Když stařík přijal čtyři dolary, znatelně se mu zlepšila nálada. Winston pochopil, že by se byl spokojil i se třemi nebo jen dvěma. „V patře je ještě jedna místnost, kdybyste se chtěl podívat,“ nabízel. „Moc tam toho není. Jen pár věcí. Budem si muset posvítit, jestli půjdem nahoru.“ Rozžal další lampu a šouravě, přihrbeně vykročil po příkrých, sešlapaných schodech a skrz chodbičku nahoře uvedl Winstona do pokoje s výhledem nikoli do ulice, ale na dlážděný dvůr a les továrních komínů. Winstonovi neušlo, že zařízení zůstalo uspořádané tak, jako by se v místnosti mělo bydlet. Na podlaze ležel běhoun, na stěnách viselo pár obrazů, u krbu stálo hluboké, umolousané křeslo. Na krbové římse tikaly starobylé prosklené hodiny s dvanáctidílným ciferníkem. Bezmála čtvrtinu místnosti zabírala obrovitá postel, přisunutá pod okno a pořád ještě opatřená matrací. „Žili jsme tu až do manželčiny smrti,“ vysvětloval staroch zpola omluvně. „Postupně nábytek rozprodávám. Tohle je nádherná mahagonová postel, nebo by aspoň [100]
1984 sazba.indd 100
12.11.2014 23:23:56 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS282960
byla, kdyby se z ní vyhnaly štěnice. Ale vám by podle mého soudu asi připadala trochu nepraktická.“ Držel lampu vysoko, aby ozařovala celý prostor, a v hřejivém, tlumeném světle místnost působila kupodivu lákavě. Winstonovi blesklo hlavou, že by se ten pokoj dal nejspíš snadno pronajmout za pár dolarů týdně, kdyby se to odvážil riskovat. Tak ztřeštěný, nemožný nápad se patřilo zavrhnout hned, jak mu vytanul na mysli; ale ten pokoj ve Winstonovi probudil jistou nostalgii, jakousi zděděnou vzpomínku. Připadalo mu, že přesně ví, jaké to je, sedět v takovéhle místnosti, hovět si v křesle s nohama nataženýma u krbové mřížky, zatímco se v konvici vaří voda: zcela o samotě, zcela v bezpečí, tak, že vás nikdo nehlídá, žádný hlas na vás nedotírá, jen konvice syčí a hodiny přívětivě tikají. „Tady není telestěna!“ neodpustil si poznámku. „Tak tak,“ přisvědčil stařec. „To já nikdy neměl. Moc stojí. Ani jsem vlastně necítil potřebu si to pořizovat. Tamhle v rohu je pěkný stolek se sklopnými dílci. Ale pochopitelně by se musely vyměnit panty, kdyby se boční díly měly zas vyklápět.“ V druhém koutě stála knihovnička, ke které to Winstona už chvíli táhlo. Byl v ní jen samý brak. V proletských čtvrtích se knihy vyhledávaly a likvidovaly stejně důkladně jako všude jinde. Stěží se dalo předpokládat, že by se někde v Oceánii našla jediná kniha vydaná před rokem 1960. Stařec, který nepouštěl lampu z ruky, stál před obrazem zavěšeném v rámu z růžového dřeva na opačné straně krbu, naproti posteli. „A jestli se náhodou zajímáte o staré grafické listy…“ začal nevtíravě. Winston popošel blíž, aby si obraz prohlédl. Ocelorytina znázorňovala oválnou budovu s čtverhrannými okny [101]
1984 sazba.indd 101
12.11.2014 23:23:56
Ukázka elektronické knihy