chytit. Tramvaj se cukavě rozjíždí do prudké zatáčky hned za náměstím. Strkám rychlostí blesku zbytek rohlíku do pusy, abych uvolnila aspoň jednu ruku, a vytahuju lístek. Zaseklá v davu na zadní plošině plánuju, koho z přihlížejících pánů poprosím, aby mi ho tichou poštou štípli, a čekám na oční kontakt. Najednou se přede mnou zjeví šedivý skřet kosmatého vzezření. Má už všechny zuby v lu%ě a je od hlavy až po paty zosobněnou šedí: mastná přehazovačka, jazyk s šedým povlakem, bundička na zip, kalhoty, kůže i bělmo. To by byl portrét… Máchne mi před očima plackou a vyžaduje jízdenku. Ale vždyť vidí, že mám lístek v ruce a zrovna se ho chystám posl–, mumlám nosovým hlasem – suchý rohlík se mi přilepil na patro a nejde sundat. Ukazuju mu předmět doličný. Vytrhne mi ho z ruky a nevrátí. Začínám se bát, srabsky se mi stahujou půlky. Mrknu z okýnka na pomalu mizející kostel, už se rozjíždíme. Jezulátko, babi a kluci, tentokrát nebude. Sliny mu lítají ze smrduté huby, ze které vypouští vulkanickou litanii: rohlík by mně odpustil, i když se to v tramvaji, jak jistě dobře vím, nesmí, ale on chápe, že jsem matka a už se připozdívá a roste hlad. Tomu on rozumí, je totiž dobrák. Ten lístek ovšem nemám označený! A to se odpustit bohužel vskutku nedá, to jistě pochopím. Začínám hyperventilovat, tohle si nenechám líbit, ne před klukama! Zvednu tázavě a prosebně zrak ke stropu. K hlavám vysokých štíhlých pánů, co tiše visí na tyčích a s neskrývaným zájmem sledujou naše utkání v polovičním ringu zadní plošiny. Ani nedutají. Vyhýbají se mému pohledu s profesionalitou zkušených číšníků. Najednou se mi zdá, jako by někteří měli účastí trošku zkřivenou tvář. Na ty se zaměřím, pověsím se na ně očima a zesílím prosebnost výrazu. Je to na prd. Matka sedmibolestná nezabírá a jiné ženské zbraně mě v tuhle chvíli nenapadají. Navíc není kam utéct, couvnout nemůžu ani o píď, skřet má určitě jako muž síly víc než já, a k tomu oba kluci. Revizorovi nabíhají na čele tepající žíly jako bílé žíly 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS282955
žulových kostek na mostě k Národnímu, jako žíly řvoucího porodníka od Apolináře. Oči mu krhavě cukají, obě pěsti má zaťaté. Teď, teď mi jednu vrazí. A nezbude mi nic než pěstní souboj, už žádné prosebné pohledy, žádné orodování za robátka. Nemůžu se přece nechat tím smrdutým skřetem zrovna před klukama zlomit! Rychle se otočím. Budu mít za sebou ve výduti ze skla dost místa, až mi hlava cukne dozadu po jeho ráně? Je strašně blízko, syčí nenávistí, žíly cukají dál, šedá pěna v koutkách bíle bobtná, jako by právě snědl čerstvé ořechy. Opakuju, že lístek mám a že mi znemožnil si ho cvaknout. Držím si ještě pořád pevný, vyrovnaný hlas. Kde se ve mně vzal? Skřehotá, že na to je pozdě a chce legitimaci, nebo zaplatit pokutu, nebo si mám okamžitě vystoupit. Pořád třímá můj lístek. Opakuju, že legitimaci nemám a pokutu nezaplatím: mám lístek, který mi sebral, než jsem si ho stačila štípnout. Tady pánové jsou svědci! Začíná se mi lámat hlas. V nastalém tichu to jedna z vysokých mužských postav, co se temenem hlavy dotýká stropu, nevydrží, skloní se ke skřetovi a šeptne: Tak ji nechte, dyť je to máma s dětma… Jsem hlasu vděčná, ale je tak tichý a omluvný, že jej nikdo kromě mě, jež ho toužebně odezírá ze rtů, neslyší. U Švanďáku, dvě stanice před křižovatkou u Anděla, vystupuju po vysokých schodech s M v náruči, do F se už už zakusují pískající dveře. Dál to nešlo snášet. Vedu M za ruku k Andělu a přes slzy vzteku a ponížení nevidím na cestu. Zahlédnu F mokré řasy. Měla bych mu to v klidu celé vysvětlit. Ale nemám na to zrovna teď správný hlas. Pravou ruku držím co nejjemnějc položenou na jeho rameni. Čas od času ho lehce stisknu. Nebrání se. * F přichází ze školy, odkládá na stolek u klíčů pracovní list a běží na záchod. Nahlídnu, co dneska dělali, nedá mi to. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS282955
F trénuje vteřiny, minuty, hodiny, dny, týdny, měsíce a roky. Na konci je test na procvičení. Napište, která z činností vám trvá: s min h F odpověděl pouze na to, co mu trvá jednu vteřinu. Napsal tiskace KRKNUTÍ. Aha. Jo, nenudění se je fuška. Vybíhá ze záchoda k počítači a zapisuje do googlu větu o tom, jaký je táta: My father is a big fat poet. Pak ji mně a M na google translate pouští ve svahilštině, aramejštině, hindštině a arabštině. Přiznávám, že to má něco do sebe. M nadšeně přibíhá k počítači – chce taky vyrábět zvuky – a zapěje vysokým kostelním hlasem narodil se z láááásky! Když se ho ptám na zdroj (že by chodil s babičkou a dědou o víkendu v Bole nebo v létě ve Zbýšově do kostela? Asi jo – F s sebou brávali; díky tomu měl počátek lidstva už v pěti vyřešený: Bůh udělal opici a z ní byl pak člověk.), podiví se: Přece z Maxipsa Fíka! Ty, mámo, vážně hodně věcí nevíš! Jak to, že já vim věci, pokračuje v divení, co neví moje máma, když já sem teprve v Ježkách? A pamatuješ, mámo, jak si minule nevěděla, že nejvěčí zvířata sou ministři, a ne mamuti nebo sloni nebo verlyby? Jak to zpívaj ty dva páni, jeden má bílý vousy a vlasy a druhej tlustý brejle a nevlasy, už víš? Posmutní. Právě zjistil, že google translate mu neumí přeložit, co říkají ptáci. A mě píchne u srdce, že mu s tím nemůžu pomoct, i když jsem máma. Brzké spaní se proměňuje v pozdní řádění. Sedám si na zem, M bere mou nohu do svý ručky (tím mě překlopí na záda), mlátí jí F jako kyjem; F se naštve a vezme mou druhou nohu (nohy nechávám hadrové) a mlátí M. Jak meči mně kříží nohy, ťukají kotníkem na kotník. Docela to bolí, ale zase můžu krásně vypnout. Ve finále se vzájemně mýma nohama skolí. M se snaží boj znovu oživit svou smradlavou ponožkou a strká ji střídavě F a mně pod nos: čuchni si. Ano, teď se cítím jako učebnicově pasivní ženský prvek – čiré ženství, 100
Ukázka elektronické knihy