V první řadě je asi třeba říct, že to s mým tátou nikdo nikdy neměl jednoduchý. Ani on sám se sebou. A musim taky zmínit, že ho mám takovýho, jakej byl a je, pořád moc rád. Narodil se v listopadu 1948 jako nejmladší ze tří sourozenců. Krátce před touhle radostnou událostí se jeho rodiče přestěho vali odněkud od Nymburka do severních Čech, do dvoupatrový vily se zahradou po sudetskejch Němcích. Ta pak zůstala, jako pomalu chátrající strašidelná loď, v držení naší rodiny dalšího půlstoletí. A stala se jádrem dlouhýho sporu, kterej definitivně rozdělil tátu se zbytkem jeho rodiny. A nakonec ji koupil něja kej pán. Ale to trochu předbíhám. Což nevadí, čas v tuhle chvíli není až tak důležitej. Tátovi, kterýho rodiče pojmenovali Lubomír, se říkalo Luboš. A jak jsem se dozvěděl o spoustu let později, se svýma sourozencema dvakrát nevycházel. Brácha i ségra byli starší, podle všeho dost pekli spolu. A tak pek táta sám. Nebo tak si to alespoň představuju, protože zjistit něco relevantního o jeho dětství bylo náročný. Luboš si totiž dost vymejšlel. Moje máma, jeho první žena, soudí, že tím na sebe chtěl upoutat pozornost. Bejt zajímavější, výjimečnej. A i když se mu tohle přání později bohatě vyplnilo, bájení, fantazírování i lhaní mu zůstalo. To už se mu říkalo Kouba. Spousta příběhů a historek z jeho i mýho dětství, který znám z tátova vyprávění, se teda nejspíš vůbec nestala. Nebo se stala úplně jinak. Jenže to mi docházelo až postupně. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS282950
„Jsou důležitý věci, Jakube. A o těch se lhát nesmí, to je jasný,“ řekl mi jednou, když se vrátil s kamarádem z hospody a já na něj nastoupil s tím, že si vymejšlí. „Jsou důležitý věci… a pak jsou tady ty druhý. A u těch si člověk trochu vymejšlet může.“ „Ale pro mě je důležitý, jestli jsme potomci českejch Štem berků…“ „A proč je to pro tebe, Jakube, tak důležitý?“ „Mohli bysme bydlet na zámku a nemusel by ses soudit se strejdou a s tetou o barák. A psi by měli velkej výběh a měli bysme koně a…“ „A dyť se koní bojíš.“ „Nene!“ „Jojo.“ Jestli jsem potomek šlechtickýho rodu, jsem se nikdy ne dozvěděl. Ale mockrát jsem slyšel tátu vyprávět různý verze toho, že jsem, že jsme. Sypal z rukávu jména, podrobnosti a příběhy. Všechno znělo tak uvěřitelně. A přitom napínavě. Jak slejzal himálaj ský osmitisícovky. Jak sloužil u ženistů a spadl do řeky pod pontonovej most, kterej musel podplavat, jinak by se utopil. Jak se v Tatrách, když měl ještě obě nohy, živil jako nosič nůší na Téryho chatu a jak se jednou za vánice zabivakovali a za tloukli skoby přímo do skalnatýho podkladu její podezdívky. Jak za jiný sněhový bouře zachránil dva podchlazený lyžaře a o kolik omrzlejch prstů přišli. Nebo jak jsme společně byli jeho starým moskvičem v Leningradu. Jak jsme za bílý noci 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS282950
nemohli spát a obdivovali zvedací mosty. A jak strašně jsem se nudil v Ermitáži. Dodneška nevím, jestli jsem tam náhodou fakt nebyl. Protože tak, jak byly některý tátovy historky nepravdě podobný, byl často praštěnej a dobrodružnej i jeho život. Tak třeba v jednadvaceti už nějakej čas jezdil na motorce. A někdy v noci, někde kousek za Mimoní, v nepřehledný zatáčce, se srazil s ruským vojenským autem. Bylo to v sedmdesátejch letech, v době, kdy se kolem Stráže pod Ralskem rozkládal obří ruskej vojenskej prostor. A vojenskejch aut kolem jezdilo požehnaně. Táta byl ošklivě dobitej a levou nohu měl na několikrát zlámanou. Během následujících let, který trávil po různejch nemocnicích, se mu ji snažili zachránit. V Praze na Karláku se seznámil s mladou sestřičkou, kterou bavily jeho historky a bezprostřednost. A nejspíš jí ho bylo taky nějakým způso bem líto. Nakonec táta o nohu přišel. A s tou sestřičkou spolu napřed nějakej čas randili, pak se vzali. A pak jsem se jim narodil já. Když jsem tátu poznal, bylo mu třicet. Nosil fousy, měl vlnitý tmavý vlasy a na temeni pomalu se zvětšující tonzu ru. Chodil o berlích nebo pajdal na svý protéze. Říkali jsme jí prostě „dřevěná noha“, a když mi chtěl naznačit, že bych měl přestat zlobit, z legrace vyhrožoval, že mě s ní zmlátí. Co si pamatuju, ráno při probouzení slýchám jeho pokašlávání a dusání, jak často bytem jen skákal po jedný noze. S cigárem 100
Ukázka elektronické knihy