Ve Wolfovi je pasáž, kdy autor popisuje pocit radosti, rozjařenosti a extáze, která ho občas přemůže a přinutí pištět. Kerouac k tomuto bodu ve Wolfově světě často odkazoval; velký skvělý Thomas Wolfe přišel s tímhle výsostně osobním, vnitřním kvíknutím radosti. Kerouacův osobní výkřik pochází od Wolfa, stejně jako rozměrné plátno, množství postav, nekonečnost knihy, která je jako řeka tekoucí přes kameny, rozšiřující své koryto. Když pracoval na Maloměstě, velkoměstě, rozdělil se na tři různé osoby. Psal o své rodině, ale byla to fikce. Ve skutečnosti měl bratra Gerarda, který zemřel v dětství, a sestru Nin. V knize své vlastnosti a vlastnosti sourozenců použil pro vykreslení několika bratrů a sester fiktivní rodiny Martinů. Každý z bratrů měl něco z Kerouaca a on si to velmi dobře uvědomoval. Ti tři, kteří jsou v románu podstatní, jsou de facto portrétem Kerouacovy povahy a jeho rozpolcenosti. Nejstarší syn se jmenuje Joe, v této chvíli je mu asi sedmnáct. S oblibou vyvádí takovéhle věci: vypůjčí si od kamaráda staré auto – Auburn 31 – a ještě s jedním takovým kovbojem, jako je sám, jede do Vermontu navštívit svou dívku. Té noci, strávené s děvčaty při nespoutaných dupavých polkách v podnicích u silnice, vyjede Joe s autem ze zatáčky a nabourá do stromu, a všichni se válí v troskách auta s lehkými pohmožděninami. Joe leží jak široký, tak dlouhý uprostřed silnice a myslí si: „Páni! Možná bude líp, když budu dělat, že mám na kahánku – jinak ještě budu mít problémy s policajtama a pěkně to schytám od tatíka.“ Joea a ostatní odvezou do nemocnice, kde Joe leží dva dny „v kómatu“, nic neříká, po očku pokukuje kolem, poslouchá. Doktoři jsou přesvědčení, že utrpěl těžká vnitřní zranění. Čas od času se přijde vyptávat někdo z místní policie. Joeův kumpán z Galloway, který vyvázl jen s lehkou tržnou ranou, je brzy venku z postele, flirtuje se sestřičkami, pomáhá v nemocniční kuchyni s nádobím, neví, do čeho píchnout. Dvacetkrát za den přichází k Joeově posteli. „Hej, Joe, kdy už se spravíš, kámo?“ sténá. „Co to s tebou ksakru je? Proč se jen tohle muselo stát!“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS282936
Nakonec Joe zašeptá: „Proboha, sklapni,“ a znovu zavře oči, naprosto vážně, téměř zbožně, s bláznivým výrazem naprosté korektnosti a případnosti, zatímco druhý chlapec jen ohromeně civí. Ještě tu noc si jede Joeův otec přes kopce pro svého divokého a ztřeštěného syna. Uprostřed noci Joe vyskakuje z postele, obléká se a radostně uhání z nemocnice, a chvíli nato už je všechny veze stodesítkou domů do Galloway.61
Myslím, že Kerouac tehdy četl Bratry Karamazovy, a proto se rozdělil podobně jako Dostojevského postavy. Joe byl ekvivalentem Dmitrije, solidního, skrz naskrz amerického (anebo ruského) muže. Machista, kterého zajímají motocykly, vraky aut, holky, dostaveníčka, na která musí ujet sto mil na sever, a kulečníkové herny. Z toho se později rozvine jeho adorace Neala Cassadyho neboli Deana Moriartyho. Tenhle průměrný, heterosexuální, skrz naskrz americký mužský představoval jednu z Kerouacových poloh. Dalším z bratrů Karamazových byl Ivan, intelektuál a čtenář myšlenek, trochu jako Burroughs. Ten je kombinací samotného Kerouaca, neduživého městského intelektuála, a některých aspektů inspirovaných povahou, chováním a fyziognomií Burroughse. Jeho bratr Francis Martin se otravuje a mrzoutí v jednom kuse. Francis je vytáhlý a hubený a v den, kdy jde poprvé do gymnázia, chodí po chodbách a na všechny zachmuřeně a kysele zírá, jako by se ptal: „Co jsou všichni tihle blázni zač?“ Je mu teprve patnáct let a má ve zvyku stranit se ostatních – čte nebo jen tak zírá z okna svého pokoje. Rodina se v něm vůbec nevyzná. Francis je dvojče drahého zesnulého malého Juliana a stejně jako Julian se zdravím nemůže rovnat ostatním členům Martinovic rodiny. Ale matka ho má ráda a chápe ho. „Od Francise nemůžete moc čekat,“ říká vždycky, „není v pořádku a zřejmě nikdy nebude. Je to zvláštní chlapec, musíte ho prostě chápat.“ Francis všechny překvapí, když bez námahy vyniká ve studiu a podaří se mu dosáhnout jednoho z nejlepších výsledků v dějinách školy – ale matka chápe i tohle. Je to zarputilý, trudnomyslný mladíček s tenkými 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS282936
rty, trochu nahrbeným postojem a chladnýma modrýma očima; vyzařuje z něho nedotknutelná důstojnost a takt.
Myslím, že ty „chladné modré oči“ a „nedotknutelnou důstojnost a takt“ si vypůjčil od Burroughse. Když se v tak velké rodině, jako je ta Martinova, jeden člen straní ostatních, vždycky vzbuzuje podezření, ale zároveň i jakýsi podivný respekt. Francis Martin, příjemce tohoto respektu, si tudíž brzy uvědomuje sílu rezervovanosti.
Docela chytře napsáno, vezmeme-li v úvahu, že mu bylo pouhých sedmadvacet. Na téhle knize začal patrně pracovat, když jsme bydleli všichni pohromadě s Burroughsem, Joan Burroughsovou a Halem Chasem. Kerouac jezdil do města podobně jako Francis a poflakoval se s Burroughsem a se mnou. A stoprocentní Američan Joe Martin se kamarádil s Halem Chasem, chodil s ním po barech, opíjel se a honil se za holkami. „Na Francise nemůžete spěchat,“ vysvětluje matka. „Je svým vlastním pánem a udělá, co bude chtít, až přijde čas. Jestli se straní ostatních, tak proto, že má pořád nad čím přemýšlet.“ „Co já vím,“ vloží se do toho Rosey, „tak má zkrátka někde o kolečko navíc.“ A ukazováčkem naznačuje kde. „Dejte na mě.“ „Ne,“ odporuje paní Martinová, „vy mu prostě nerozumíte.“62
Tohle rozdělení Kerouaca na tři postavy není z mé hlavy, sám to tak tehdy říkal. „Píšu Maloměsto, velkoměsto a mám to všechno vymyšlené, budou tam všechny složky mého vlastního já.“ Dělal to naprosto vědomě a vyprávěl nám o tom. Povídá: „Francis je ta moje část, která připomíná Burroughse,“ a potom přečetl pasáž o Francisovi. Třetím bratrem je sám citlivý Kerouac. Ani dekadent, ani stoprocentní Američan Joe, ale křesťanský světec nebo buddhistický bódhisattva. 101
Ukázka elektronické knihy