předloženě zdvihl obočí a ona vyděšeně prchla do úkrytu. Mám tedy nejen volný stůl, ale uvnitř najdu na pultě celou hrst mandlovek! Hleďme, dneska Milesovi hraje osud do karet. Koho by teď zajímalo, kam se ta holka poděla? Sotva popadnu včerejší pečivo s kávou a přesunu se k pultíku s cukrem a smetanou, najednou periferním pohledem zachytím cosi na kolečkách. Podívám se tam. Je to… kočárek. A v něm dvouleté, možná tříleté děcko. Není v tom věku už na kočárek přerostlé? S Jordan jsme se vždycky smáli, že z maličkého uzlíčku se jednoho dne zničehonic vyklube obrovské buclaté batole s tlusťoučkýma nožkama a nenechavýma rukama, které vypadá až neskutečně veliké na to, čím se ve skutečnosti zabývá, tedy na pití z lahve, dumlání dudlíku a kvílení. „Viděla jsi někdy prcka ve fázi mezi tím?“ zeptal jsem se jí jednou, nedlouho po našem zasnoubení. „Co když prostě jednou večer položíš do postýlky to roztomilý stvoření, co se ničemu nepodobá, a ráno tam najdeš cosi, co ječí jako siréna a vypadá to jako školák převlečenej za obří mimino?“ Rozesmála se přesně, jak jsem čekal. Co jsem nečekal, byla její odpověď: „To netuším. Ale co kdybychom to spolu někdy brzy zjistili?“ Myslím, že jsem ji nikdy nemiloval víc než v té chvíli, kdy jsem se na ni díval a věděl jsem, že oba máme o budoucnosti stejnou představu. No nic. Tenhle kočárek tlačí úplně jiná máma, žena něco po třicítce, která je velice, velice těhotná (rozhodně déle než šest týdnů). Vypadá, že vstávala stejně brzy jako já, jen si nemohla dopřát dlouhý běh ani hrnek kávy. Dítě řve. Slyším ji, jak na něj tiše syčí: „Nathane… Prosím.“ Zas a znova. Na jeho chování to nemá pražádný vliv. Teď se však spolu usazují u velkého stolu, ona zpod kočárku vytahuje celý arzenál hraček, které cinkají, pískají, hrají a blikají, a pokládá je před brunátného Nathana, který ječí čím dál víc s každým předmětem, který 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS282850
mu nabídne. Jako poslední vytáhne iPad. Je to jediná věc, po níž se kluk zběsile vrhne a uprostřed vzlyku ztichne. Podívám se kolem a hledám si jiný stůl. V nejvzdálenějším koutě jeden volný vidím, tím obtížnější ale bude zmocnit se toho mého, až Nathan s matkou odejdou. No nic. Jak dlouho může takové děcko vydržet v kavárně? Stačí, když budu příští půlhodinu ve střehu. Umístím notebook na maličký stolek, jehož plochu plně zabírá, a přihlásím se. Najdu e-mail od Leanne, která by mě dnes dopoledne ráda zkontrolovala přes vzdálený přístup, a další od Juda. Prý našel v kategorii Match jakousi dívku, která ho zaujala. Napíšu Leanne, že jsem připravený, ona mi pošle žádost o přístup do mého notebooku a já ji přijmu. Ráno jsem si byl zaběhat a piju už druhý hrnek kafe; díky Charlesovi jsem si celkem jistý, že Leanne neuvidí nic, co by neměla. Potom kliknu na profil, který mi Jude poslal v odkazu. Pětadvacetiletá holka jménem Bree s přezdívkou VévodkyněB. Ze všeho nejdřív si všimnu věci, kterou v seznamkovém profilu zaregistruje každý okamžitě (a díky níž Aisha nebude nikdy bez práce): je přitažlivá. Plavovlasá, opálená a fit. Očividně má podobnou genetickou výbavu jako Jude, pokud se ovšem neukáže, že i ona si pořídila fotokonzultanta. (Jaká je pravděpodobnost?) Potom začnu číst. Hledá něco vážnějšího. Za tohle máš jedničku, Jude. Ráda chodí na strašidelné vycházky, což je příjemný detail, drobný a osobitý. A taky má ráda – to snad ne! – starší dobrodružnou fantasy… Spočítám si s přezdívkou dvě a dvě dohromady a trefa! Holka, se kterou bych mohl chatovat o Mořském světě?! Dnešní dopoledne se vydařilo líp, než bych čekal. Pustím se do psaní stručné, ale pregnantní zprávy. Jude v mailu psal, že dnes má celý den jednoho klienta za druhým a nejspíš se nestihne se mnou spojit online, dal mi ale svoje přihlašovací údaje 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS282850
a požehnání, abych napsal, co budu považovat na nejlepší. Večer pak dostane komunikaci za celý den. Přijmi pozdravení z hlubin, má vazalko. Pán moře ti přeje modrý den, začnu psát. Pak to vymažu. Tohle se bude líp hodit na konec – žádné otevřená ulítlost, jen takové malé spiklenecké přimrknutí. Od: GreatSc0t Komu: VévodkyněB Ahoj Bree, (vždycky je oslovujte křestním. Není nic jednoduššího, přesto je fakt, že pětašedesát procent osobních zpráv tvoří jen text, který někdo někde okopíroval, a podle toho i působí.) Strašidelné vycházky? Já se tedy duchů nebojím. Ale vážně, to je super nápad. V New Yorku žiju dva roky, a ještě mě ani nenapadlo něco takového podniknout. (Myslíš, že pořádají i nějakou, kde můžeš navštívit toho chlápka z Twitteru, kterému straší v bytě? Jako vážně, některý lidi mají štěstí. Proč se děsiví poltergeisti nechtějí navěky trápit třeba v mém bytě, abych pak mohl vykřikovat, že mi někdo šlohl filmový práva k vlastnímu životu? Jako obvykle za všechno může bytový družstvo…) Cinknou dveře a já bezděčně zvednu oči. Přichází sama Miss Florida. Sleduju, jak se zahledí k velkému stolu a jak jí zklamaně spadne čelist, když zaregistruje to hračkářství, které se na něm usadilo. Pak se rozhlédne po kavárně a při pohledu na mě se zarazí. Zvednu koutek v náznaku úsměvu a pokrčím rameny. Vidíš, dneska to bude remíza. Jenže nevidím její reakci. Během vteřiny se totiž zase odvrátí a zabodne pohled k jedinému stolku, který je momentálně volný. Podívá se na svou tašku. Očividně zvažuje, jestli má smysl ji na něj odložit a riskovat, že o ni přijde, nebo radši riskovat ztrátu stolu. To nedělej, pomyslím si okamžitě. Jsme sice v New Yorku, kde žije kupa milionářů, všechno je drahé jako čert a latte tu nekoupíš pod osm dolarů… ale pořád je to jen New York. Dívám se na ni a vůlí se ji snažím přimět, aby se se svým majetkem nelouči99
Ukázka elektronické knihy