100
Zatopení
tání permafrostu celý region promění z takzvaného propadu uhlíku, jenž absorbuje atmosférický uhlík, na jeho zdroj, a to již ve dvacátých letech tohoto století.51 Podle stejné studie Arktida do roku 2100 vypustí sto miliard tun oxidu uhličitého.52 To odpovídá polovině veškerého oxidu uhličitého, který lidstvo vyprodukovalo od začátku industrializace. Nezapomeňte, že jde o arktickou zpětnovazební smyčku, které se řada klimatologů v blízké budoucnosti příliš neobává. V současnosti je totiž víc trápí takzvaný „albedo efekt“: led je bílý, a proto sluneční světlo spíše odráží zpět do vesmíru, než aby je absorboval; čím méně bude ledu, tím více slunečního světla se bude absorbovat jako globální oteplování; podle odhadů Petera Wadhamse by celkové zmizení tohoto ledu mohlo znamenat masivní oteplování odpovídající53 posledním pětadvaceti rokům celosvětových emisí oxidu uhličitého. Posledních pětadvacet let emisí přitom představuje polovinu z celkového množství, které kdy lidstvo vyprodukovalo — tedy takovou produkci oxidu uhličitého, která planetu dohnala od téměř naprosté stability klimatu na pokraj chaosu. To všechno je spekulace. Naše nejistota ohledně každé této dynamiky — úbytku ledového příkrovu, arktického metanu, albedo efektu — však vrhá stín na naše porozumění tempu změny, nikoli jejímu rozsahu. Ve skutečnosti víme, jak to s oceány skončí, nevíme jen, jak dlouho potrvá, než k tomu dospějeme. Jaký vzestup mořské hladiny to přinese? Oceánský chemik David Archer se jako badatel snad nejintenzivněji zaměřuje na dopad globálního oteplování, jejž nazývá „dlouhým táním“. Říká sice, že může trvat stovky až tisíce let, ale odhaduje, že nakonec hladina moře i při oteplení o pouhé tři stupně stoupne přinejmenším o padesát metrů54 — tedy stokrát víc, než se pro rok 2100 předpovědělo v Paříži. Geologická služba Spojených
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS282690
neobyvatelná země
101
států (United States Geological Survey) za definitivní hodnotu označila osmdesát metrů.55 Svět se sice kvůli záplavám zřejmě nezmění k nepoznání, ale v konečném důsledku jde jen o sémantický rozdíl. Téměř zcela pod vodou bude Montreal i Londýn. Nijak výjimečným příkladem jsou Spojené státy: při pouhých 51 metrech zmizí více než 97 % Floridy 56 a zůstane z ní jen několik kopců v severozápadním cípu státu, potopí se 97 % státu Delaware. Oceány by pokryly 80 % Louisiany, 70 % New Jersey a polovinu Jižní Karolíny, Rhode Islandu a Marylandu. Pod vodou by byly desítky měst, včetně San Franciska a Sacramenta i New Yorku, Filadelfie, Providence, Houstonu, Seattlu a Virginia Beach. Na mnoha místech by pobřeží ustoupilo až o 160 kilometrů. Z vnitrozemského Arkansasu a Vermontu by se staly pobřežní státy. Zbytek světa může dopadnout ještě hůř. Manaus, hlavní město brazilské Amazonie,57 by skončilo nejen na pobřeží oceá nu, ale i pod jeho vodami, stejně jako Buenos Aires a největší město ve vnitrozemské Paraguayi, Asunción, které dnes leží více než 800 kilometrů od moře. V Evropě by se pod vodou kromě Londýna ocitl Dublin, stejně jako Brusel, Amsterdam, Kodaň a Stockholm, Riga, Helsinky a Petrohrad. Voda by zaplavila Istanbul a Černé moře by se spojilo se Středozemním. V Asii bychom mohli zapomenout na pobřežní města Dauhá, Dubaj, Karáčí, Kalkatu a Bombaj (abychom jich uvedli jen několik) a pod vodou bychom našli i řadu metropolí od těch, jež jsou dnes v blízkosti pouště, například Bagdádu, až po Peking, který leží 160 kilometrů od pobřeží. Vzestup o téměř osmdesát metrů je v podstatě strop — je však velmi pravděpodobné, že k němu nakonec dospějeme. Skleníkové plyny zkrátka působí příliš dlouho na to, abychom se tomu vyhnuli, i když jaká lidská civilizace se zaplavené planety
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS282690
102
Zatopení
dožije, ještě není jisté. Nejděsivější proměnnou je samozřejmě rychlost, s jakou potopa přijde. Snad to bude za tisíc let, ale možná mnohem dříve. Dnes žije v nadmořské výšce do deseti metrů 600 milionů lidí.58
Ukázka elektronické knihy