Peters3_sazba.qxd30.8.202017:03Stránka97
práci s kůží, protože to zřejmě bylo i řemeslo toho mladého muže, a Bosiet myslel, že mohl najít práci u někoho ve městě, komu by se jeho dovednost hodila. Sloužícího není možné z ničeho vinit, protože se vrátil, až když byl pán dávno pryč. Jeho výprava zřejmě nemohla počkat do rána.“ Mluvil odměřeně a uvážlivě a nijak nedával najevo souhlas ani nesouhlas. „Tím je myslím vyřešena otázka, kde byl.“ „A kam ho musím následovat,“ prohlásil poučený Hugh. „Jsem vám zavázán, otče, za to, že jste mi ukázal další krok na cestě. Jestliže s Cuthredem opravdu mluvil, snad se aspoň dovíme, co se událo, a zda dostal odpověď, kterou si přál – přestože se očividně vracel sám. Kdyby s sebou vedl zajatého nevolníka, sotva by mu nechal volné ruce a dýku. Dovolíte-li, otče, ponechám si Cadfaela, aby šel se mnou jako svědek, místo abych vodil do poustevny ozbrojence.“ „Prosím,“ ochotně souhlasil opat. „Ten nešťastný muž byl hostem našeho domu a dlužíme mu veškeré úsilí, jež by mohlo vést k zatčení jeho vraha. A každý náležitý obřad a službu, jež můžeme prokázat jeho tělu. Roberte, dohlédneš na to, aby bylo tělo s úctou přijato, až je přinesou? A ty můžeš pomáhat, bratře Jeronýme. Tvá horlivost posloužit mu by neměla vyjít nazmar. Budeš u něho v noci bdít a pomodlíš se za jeho duši.“ V umrlčí kapli tedy budou této noci odpočívat bok po boku dva, napadlo Cadfaela, když společně odcházeli ze salonku: starý muž, který ukončil dlouhý život tak mírně, jako odkvetlá květina shazuje lístky, a bohatý statkář, skolený náhle ve své zášti a nenávisti, bez výstrahy a bez chvíle na to, aby se smířil s lidmi či s Bohem. Duše Droga Bosieta bude potřebovat všechny modlitby, které jí kdo věnuje.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS282488
Peters3_sazba.qxd30.8.202017:03Stránka98
„Napadlo vás už,“ zeptal se bez výstrahy Hugh, když spolu podruhé jeli po Předklášteří, „že bratr Jeroným ve své horlivosti pro spravedlnost asi poslal Bosieta na smrt?“ Pokud ano, Cadfael o tom zatím nechtěl uvažovat. „Vracel se zpátky,“ řekl opatrně, „a s prázdnou. To dokazuje, že se zklamal. Ten chlapec jeho ztracený nevolník není.“ „Stejně dobře to může dokazovat, že je a že včas viděl, jak se na něj valí zkáza, a ztratil se. Co vy na to? Je už v těch lesích dost dlouho, aby se v nich vyznal. Co když tu dýku držela jeho ruka?“ Nedalo se popřít, že to bylo možné. Kdo měl lepší důvod zapíchnout Drogovi Bosietovi do zad nůž než mladík, kterého hodlal odvléci zpátky na svůj statek, nejdřív ho stáhnout z kůže a pak ho nadosmrti vykořisťovat? „Určitě se to bude říkat,“ zasmušile přitakal Cadfael. „Pokud nenajdeme Cuthreda a jeho mládence, jak spokojeně sedí doma, starají se o své a do ničeho se nepletou. Je zbytečné se dohadovat, dokud neuslyšíme, co se tam sběhlo.“ Blížili se k vyčnívajícímu kousku eatonské půdy stejnou cestou jako Drogo a mýtinka v hustém lese se před nimi rozevřela stejně nečekaně, jako ji spatřil on, jenže v plném denním světle, zatímco Bosiet přišel za časného šera. Tlumené sluneční světlo pronikající mezi větvemi měnilo ponurou šeď kamenné chýše v matné zlato. Nízké kůly plotu, které vymezovaly zahrádku, stály daleko od sebe, byla to pouze náznaková hranice, žádná překážka pro člověka ani pro zvíře, a dveře chýše byly dokořán, takže viděli až do vnitřní místnosti, kde věčná lampa na kamenném oltáři blikala jako malinká kalná jiskřička, téměř zahlušená světlem dopadajícím maličkým okénkem bez okenice
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS282488
Peters3_sazba.qxd30.8.202017:03Stránka99
nahoře. Cela svatého Cuthreda stála zřejmě dokořán pro každého, kdo přijde. Část oplocené zahrady byla ještě zdivočelá, přestože tráva a byliny byly posekané a poustevník sám se tam oháněl motykou a rýčem, zvedal spečené hroudy a obracel půdu vespod, jak zahradu čistil. Cestou ho pozorovali, nezkušeného, ale zarytého a trpělivého, zjevně nezvyklého na nářadí či práce, jaké by měly připadnout spíš Hyacintovi. Po tom ovšem nebylo ani vidu ani slechu. Poustevník byl urostlý, dlouhonohý, s dlouhým tělem, štíhlý a rovný, hrubý černý hábit měl podkasaný ke kolenům, kápi shozenou na ramena. Spatřil je přicházet, narovnal se, ač motyku z ruky nepustil, a otočil k nim výraznou hubenou tvář s olivovou pletí a zapadlýma očima, zarámovanou hustým porostem vlasů a vousů. Díval se z jednoho na druhého a Hughův uctivý pozdrav vzal na vědomí hlubokou úklonou hlavy, aniž sklopil zrak. „Míříte-li za poustevníkem Cuthredem,“ pravil hlubokým, zvučným hlasem s jistotou autority, „jste vítáni. Jsem to já.“ Chviličku se díval na Cadfaela a pak mu řekl: „Myslím, že vás jsem viděl v Eatonu, když se konal pohřeb pana Richarda. Jste bratr ze Shrewsbury.“ „Ano,“ přisvědčil Cadfael. „Byl jsem tam v chlapcově doprovodu. A toto je Hugh Beringar, šerif zdejšího hrabství.“ „Pan šerif mi prokazuje čest,“ pravil Cuthred. „Mohu vás pozvat do své cely?“ Rozvázal si odřený provaz, jímž byl přepásán, setřásl roucho přes nohy a zamířil dovnitř. Když vcházel, hustými vlasy zavadil o kamenné nadpraží. Byl dobře o hlavu větší než oba jeho návštěvníci.
99
Ukázka elektronické knihy