A jak zajistit, aby mě pak nikdo nepodezříval? Lámal jsem si s tím hlavu několik dní. Celý víkend jsem strávil zavřený doma a googlil, jaké vážné až smrtelné nehody se lidem nejčastěji stávají. Samozřejmě autonehody, ale to už znovu podstupovat nebudu. Vytvářel jsem si seznamy možných nehod, od pro myšlené sabotáže podlahy v půdní části starého domu jednoho z mých pacientů na penzi až po primitivní hození cihly na hlavu náhodného chodce. Všechny ty plány se zrealizovat daly, ale byly moc riskantní. Co když mě někdo uvidí? Co když někdo uvidí v okolí moje auto? Co když se to zvrtne a ten člověk umře? To je až příliš mnoho neznámých. Já nechci nikoho zabít. Víkend skončil dřív, než začal, a já kromě spousty popsa ných zmuchlaných papírů a přehřátého modemu u lap topu neměl nic. Mozek už mi přestával fungovat. Ve všech mých plánech byla pokaždé nějaká chyba. Připa dal jsem si úplně vygumovanej. Vzal jsem ze židle sako a šel jsem se projít. Třeba mi čerstvý vzduch pomůže. Nepomohl. Jen jsem tak chodil těmi malými ulič kami našeho městečka a pomalu mířil směrem k moři. Jakákoli použitelná myšlenka se mi obloukem vyhý bala. Snažil jsem se během chůze dělat jedno mentální cvičení, o kterém jsem nedávno četl. Musíte upřeně mys let na nepodstatné až zbytečné věci, jako třeba kolik vás
— 98 — Ukázka elektronické knihy, UID: KOS282393
bude zítra stát nákup v obchodě nebo jestli se ta modrá kostkovaná košile skutečně hodí k tomu černému saku s hnědými knoflíky, a když takhle vydržíte dostatečně dlouho, ty podstatné myšlenky se vynoří samy. Nevím, který idiot tohle vymyslel, ale je to úplná hovadina. Jediné, k čemu to vedlo, byl tupý výraz a to, že jsem se zatoulal až několik mil od svého domu. Kousek ode mě už byly útesy tyčící se nad písčitou pláží. Venku nebylo zrovna hezké počasí, takže jsem tu byl skoro úplně sám. Skoro úplně znamenalo, že na jednom z útesů stál nějaký chlápek a pozoroval vlnobití. Z té dálky jsem mu neviděl moc dobře do obličeje, ale měl zavřené oči, takže se buď nechával ovívat slaným mořským vzduchem, nebo měl takovou kocovinu, že neudržel oči otevřené. Vypadalo to, že on si mě vůbec nevšiml. Věděl jsem, že je to blbost. Celý víkend se snažím vy myslet dokonalý plán – a nakonec udělám tohle… ale nemohl jsem si pomoct. Byl jsem od toho chlápka nece lých padesát stop a házet jsem nikdy moc dobře neuměl, i při baseballu jsem chtěl být vždycky jen v poli. Moje ruka sevřela kámen, který mi ležel u kotníku. Kámen byl hladký, vlhký a těžký. Musel jsem to udělat rychle, než o tom začnu přemýšlet. Levou nohu jsem zapřel o asfal tovou silnici a hodil. Čas se zastavil. Zcela. Pozoroval jsem ten letící kus ne rostu hodiny, než se srazil se zátylkem muže se zavřenýma
— 99 — Ukázka elektronické knihy, UID: KOS282393
očima. Jeho ruka automaticky vystřelila za krk, aby ohmatala zranění, ale nestihla to. Muž v leknutí udělal krok před sebe do prázdna, a ještě než se ruka dostala k zátylku, už padal dolů na písčitou pláž. Ozval se dlouhý, táhlý, překvapivě klidně působící výkřik a silný náraz těla na písek. Pak bylo ticho. Trvalo mi asi deset minut, než jsem se dostal dolů na pláž. Kolem útesů nevedla žádná cesta, tak jsem musel podlézt svodidla a opatrně sejít strmý kopec. Muž ležel na zádech a už z dálky bylo vidět, že je naživu. Hrud ník se mu pomalu a trhaně zvedal a zase klesal. Podle malých záškubů při vydechování bylo jasné, že si poranil plíce. Několik vteřin jsem na ležícího muže zíral a ztěžka oddechoval. V té chvíli jsem si vůbec neuvědomoval, jaká to byla blbost vběhnout sem, přímo k němu. Do hajzlu, stopy. Těžko si bude někdo myslet, že jen tak upadl, když tu kolem bude plno stop. Pomalu jsem začal couvat. Celou dobu jsem byl v předklonu a rukama jsem svižně metl a uhlazoval všechny ty malé důkazy velikosti devět. Když jsem došel ke svahu pod svodidly, kde už rostla tráva, dal jsem se do běhu. Vybíhal jsem strmý kopec a rukama od písku se přidržoval stébel trávy. Narov nal jsem se až za svodidly. V zádech mě bolelo, v hlavě bušilo a oči mi neustále těkaly zpět k tomu tělu (ten
— 100 — Ukázka elektronické knihy