„Jen kdybys z okna viděla někoho na ulici a nebyl po palbou,“ nařídil jí Janek. „Nikam nechoď. Mohlo by se ti něco stát a zítra tě můžeme potřebovat. Je to rozkaz.“ „Ty mi nemůžeš dávat rozkazy!“ zamračila se Bára. „To si piš, že můžu,“ ujistil ji Janek. „Jsem v našem oddíle služebně starší, takže mi podle subordinance podléháš.“ „No to se říká kdoví jestli!“ chtěla se přít Bára, která slovo subordinance neznala. „Je to rozkaz,“ zopakoval vážně Janek a rozeběhl se, aby dohonil ostatní. Bára usoudila, že po tom, co od rána zažila, se tedy milostivě uráčí ten rozkaz poslechnout, a vrátila se do bytu. „Představte si, tatínku, v rozhlase říkali, že Američani už osvobodili Plzeň a jedou na Prahu!“ hlásila zrovna rozechvěle paní Blatničková dědovi legionáři. „Kdy to bylo?“ „Ve čtvrt na dvanáct, zrovna jsem stavěla hrnec na plotnu a koukala jsem se, kolik je hodin, abych věděla, kdy ty brambory budou hotové.“ „To by tu mohli být každou chvíli!“ radoval se děda a samým nadšením zapomněl na podvrtnutý kotník, udělal krok a zaúpěl. „Tatínku, co se vám stalo?“ přiskočila k němu paní Blatničková a podepřela ho. „Žádné frontové zranění, Haničko,“ postěžoval si děda hořce a s úlevou se usadil do ušáku v pokoji, kam ho paní Blatničková dovedla. „Prachobyčejný výron kotníku. Udělej mi na to octan, prosím tě, a přines mi tu malou štokrletu, abych si na ni nohu položil. Jo a ještě tohle,“ vyndal děda omluvně z kapsy trosky termosky. „Někdo mi to prostřelil a to kafe se mi vylilo do kapsy. Víš, jak to vyčistit?“ Paní Blatničková se zdržela poznámek typu já jsem to říkala a máte tohle zapotřebí, tatínku, přinesla štokrletu, poznamenala, že ten průstřel v kabátě se taky bude muset zašít a že je dost ráda, že je jen v kabátě, a připravila octanový obklad. Děda si zatím pustil rádio. Když byl děda zaopatřen, uvařila paní Blatničková kávu. V rozhlase zrovna vysílali návod, jak postavit barikádu, pro případ, že by jich ještě bylo málo. „Barikády postavíte takto: vozidla bez kol naplníte dlažebním kamenem. Vozidla elektrické dráhy naplníte dlažebními kostkami, předtím je však uvolníte a vhodně postavíte. Používejte i nádob na 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS282387
popel, nezapomeňte je však uzavřít. Traverzy spoj- KŘAAAAACH šššššššššššššššššš.“ Rána, která se z rádia ozvala, byla ohlušující. Zároveň byla, sice vzdálená a slabší, ale přece jen byla, slyšet zvenku. A rozhlas okamžitě ztichl. „Oni ho trefili,“ ztuhl děda legionář. „Oni nám zničili rozhlas…!“ „To znělo – zvenku, ta rána – úplně jako v únoru, když bombardovali Vinohrady!“ sepjala ruce paní Blatničková. „Copak bude další bombardování?“ „To by snad houkaly sirény,“ soudil děda legionář. „Řekl bych, že to byl jen ojedinělý nálet cílený na rozhlas.“ „Josef, Josef tam někde je,“ hlesla paní Blatničková a děda legionář jen tak pro jistotu bouchl do rádia, jestli by se to nespravilo, ale nespravilo. Lépe řečeno, nespravilo se to hned, ale asi za hodinu a půl. Prostě najednou začalo rádio zase fungovat. „To není samo sebou,“ soudil děda legionář. „Jak můžou hlásit, když jim Němci rozbombardovali budovu?“ „Třeba se moc netrefili, jen to trochu porouchali a dalo se to opravit,“ nabízela řešení paní Blatničková, ale dědovi se to moc nezdálo. Večer Janek přivedl Vláďu a Baghíru, jestli by tady nemohli přespat, protože to mají domů daleko a ráno se zase budou hlásit na Kollárově náměstí. Paní Blatničková to pokládala za rozumný nápad, protože se kluci déle vyspí, a přenechala jim svou manželskou postel, kam se všichni tři pohodlně vešli. Dědu uložila do kuchyně a ona s Bárou spaly v pokoji. Bára byla sice trochu otrávená, že přišla o svoje soukromí v kuchyni, ale tady asi nebylo myslitelné, aby v jedné místnosti spal tchán se snachou. Kluci vyprávěli, že poté, co je ústředí Hnutí za svobodu stáhlo z Pražačky, z části pomáhali zajišťovat chod centrály, například přebírali různá hlášení, z části fungovali jako spojky a dva nebo tři z nich také pomáhali zesilovat barikádu na Olšanském náměstí kousek od školy. Z ústředí přinesli spoustu zajímavých informací, například že na budovu rozhlasu střílel z hlavního nádraží dokonce pancéřový vlak a že ta bomba, kterou Němci na rozhlas shodili, ho opravdu poškodila tak, že dál vysílat nemohl, ale že hlasatelé a technici z budovy unikli a teď vysílají odněkud ze Strašnic. Což ovšem Němci nevědí, a tak 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS282387
budovu rozhlasu dobývají dál. Že usedlost Pražačku odpoledne dobyli Němci zpátky. Že od Zbraslavi a Berouna postupuje Ruská osvobozenecká armáda a Česká národní rada že teď sídlí někde v centru Prahy a že probíhají těžké boje o Staroměstské náměstí, jsou tam tanky a jeden prý rozstřílel dveře do radnice, ale jistý pan architekt ho prý zlikvidoval pancrfaustem. A že prý každou chvíli dorazí na pomoc Praze Američané – už jsou v Plzni a z Plzně je to hodinka, pro armádu možná dvě hodinky jízdy. Kdy a jestli vůbec se toho večera vrátil domů Richard, to Bára nevěděla a hrozně se o něj bála, protože zůstal s tou novou posádkou na Pražačce a Němci Pražačku získali zpátky, takže ho mohli zabít, nebo nejdřív zajmout a pak zabít, prostě mohlo se mu stát něco strašného. Bála se o něj mnohem víc než o pana Blatničku, protože o tom byla přesvědčená, že je schovaný v bezpečí někde v továrně na obráběcí stroje pana Kameníčka. Navíc nemohla z hlavy vyhnat obraz stop po těžké palbě kolem kulatého okénka ve štítě roháku u Pražačky. Někde za ním leží mrtvý kluk, který kolik měsíců nasazoval život v odboji, a teď ho zabili… Kolikátého je? Šestého? Dva dny před koncem války… To je opravdu strašně nespravedlivé. Bára měla dojem, že by jí padlého Jaroslava mělo být mnohem víc líto, a cítila se provinile, že ji to spíš zlobí, než že by z toho byla nešťastná. Možná proto, že Jaroslava viděla jen dvakrát v životě, a to první se ani nedá moc počítat, nebo proto, jak děda legionář říkal, že padlí se mají oplakat až po vítězství, a dokud se bojuje, nemá se truchlit. Sursum korda. A Američani nikde, uvědomila si. Přitom podle rozhlasu vyráželi z Plzně před polednem.
100 Ukázka elektronické knihy