obsažených elementech. Takže každá buňka v našem těle má svou sebezáchovnou tendenci, a aniž by si to nějak uvědomovala, je současně nepostradatelnou součástkou sebezáchovné tendence celého těla. Buňka si „organizuje“ své procesy. Jako celek je současně součástí vyšších struktur a je „organizována“ také jimi. A co je důležité, společný cíl (vyšší stabilita) všech elementů předpokládá společnou cestu a vzájemnou podporu – sounáležitost. To se možná na první pohled nezdá, ale při podrobném posouzení každého detailu jistě dojdete ke stejnému závěru. Protože vlastně jde o jediný obrovský proces, vše probíhá v nepředstavitelně intenzivní interakci. Jak už jsem řekl, neexistuje nic statického, nic skutečně nezávislého. Existují pouze vzájemně provázané procesy. Jednotlivé procesy se v rámci existence už od samého počátku neustále a nezastavitelně opakují. Pulzují. Stále podle jediné šablony. Vždy znovu a důrazněji, nebo jen trochu jinak. Více nebo méně zřetelnou pulzaci najdeme v každém procesu. Proces se opakovaně kousek po kousku posouvá k vyšší stabilitě. Osobně mám pocit, že celý vývoj vyselektoval pulzaci jako nejspolehlivější pohyb vpřed a téměř všude ji v menší či větší míře uplatňuje. Ukázka elektronické knihy, UID: KOS282379
Procesy se postupně stávají složitějšími. To někdy vede k větší zranitelnosti, jindy k vyšší stabilitě a spolehlivosti. Vývojové směry se kříží, navzájem se podporují nebo si překážejí, posilují nebo oslabují, dokonce mezi sebou soupeří, ale v konečném důsledku směřují společně stále ke stejnému cíli. Využívají všechny dosavadní zkušenosti. Všechny. Nejen zkušenost jednoho konkrétního elementu. Sloučením zkušeností v jednom existenčním poli může docházet k transformacím. Tedy k vývojovým „skokům.“ Zjednodušeně řečeno tak může vedle sebe probíhat postupný i zrychlený, skokový vývoj. Připomínám: principy vývoje nezakládají cestu k velikosti, k množství, k síle ani k dlouhověkosti, ale především ke stabilitě každého elementu a jeho prostřednictvím ke stabilitě „vyšší“ struktury (KES) a ke stabilitě veškeré existence. Vývoj je nekonečné hledání jistoty, stability každého dílčího elementu. Na stabilitě každého elementu je závislá stabilita vyššího celku (KES) a také budoucí stabilita (generační kontinuita). To je základní princip pro jednoduché i složitě kombinované struktury procesů. Nezáleží na tom, zda proces vnímáme jako vnitřní, vnější, vlastní nebo cizí. Všechny procesy můžeme chápat jako vzájemně propojený prostředek dosahování stability. Takže ohrožená stabilita může být například Ukázka elektronické knihy, UID: KOS282379
kompenzována množstvím, zrychlenou obnovou nebo extrémními stavy. Můžeme předpokládat, že čím nižší stabilitu má určitá KES, tím rychleji bude měnit a obnovovat své elementy a tím více jich možná bude potřebovat. Zatím se nám ukázaly některé primární vlastnosti (zákonitosti?) existenčního vývoje: I. Autoreflexe II. Sebezáchovná tendence III. Nezastavitelnost procesu – pulzace V této chvíli je vhodné znovu připomenout, že základní principy, a tedy také základní vlastnosti vývoje jsou společné pro vývoj každého elementu i celé existenční struktury. Je tedy jedno, jestli se v dalším výkladu soustředím pouze na člověka. Výklad snad tím bude lépe srozumitelný. Vycházím-li z toho, co jsem tady již vyslovil, je každá aktivita, kterou provádíme nebo vidíme kolem sebe, vždy jenom procesem sebezáchovy. Ať je to trávení potravy v našem těle, ohřívání u kamen, útěk před násilníkem nebo úsilí v zaměstnání. Zkusme se podívat na to, kam a jak naše sebezáchovné úsilí směřuje v konkrétním okamžiku. Hlavní cíl známe, ale konkrétní dílčí cíle mohou být velmi rozmanité. Tím podstatným aktivátorem nebo akcelerátorem každého dalšího úkonu či úsilí jsou změny ve vnějším i vnitřním prostředí. Už jsem naznačil, že Ukázka elektronické knihy