m e l i ta
d e n k ová
•
k r á l ov n a
r e j č k a
Syn nevlastního strýce byl neohrabaný dolíčkovatý klacek, vytáhlý hubeňour s bleděmodrýma těkavýma očima, neuvěřitelně dlouhým nosem a přeskakujícím hlasem, na bradě mu rašilo pár světlých vousů. Krista se zachichotala. „Tobě se to směje, Veverko… a sama jsi před chvílí řekla, že by ses nechtěla vdávat.“ „U tebe je to něco jinýho, princezno moje. A taky… Mysli na nový šaty. A že ti Ota bude nosit dárky, jak se na snoubence sluší. Ačkoliv co já vím, je pěknej lakomec – ale třeba se z něj přece vyklube kavalír.“ „Těžko.“ Z toho se vyklube jen další protivná povinnost… Snoubenci spolu občas tráví čas, aby se poznali a sblížili, o tom Richenzu také poučil mistr Fabian. I když byl směšný hlupák, občas stálo za to si vzpomenout, co se jí snažil vtlouct do hlavy. Například – nedávno se zasnoubila sedmiletá Gerda, a snoubenec jí teď nosil kytice, doprovázel ji na bohoslužby… a také na vyjížďkách. Jenomže tohle zas Richenze připomnělo další ústrk – že tady nemá Mihulku. Koník po ní teskní v Rogoznu, a ona po něm v chmurném hradu – kde nemá vůbec žádného koně! A jízda na koni, když tělo splývá s rytmem koňského těla, kolem se míhají barvy a zvuky a vůně, je nejlepší věc na světě! Zvlášť v létě. Temný les voní smůlou, vyhřáté meze mateřídouškou, někde v dálce cukruje hrdlička, a když Mihulka divoce přebrodí potok, voda se obloukem rozstříkne a zasvítí v ní duha. Ach, léto! Tady Richenza nemá nic, a nikdy mít nebude… Mihulka je daleko, a kdyby dostala koně, musela by jezdit s protivným nosáčem Otou – a léto je beztak dávno pryč. * * * 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS282212
m e l i ta
d e n k ová
•
k r á l ov n a
r e j č k a
Odvrátila se, schoulila se u okna a objala se pažemi, jako by se chtěla chránit před vším, co ji obklopuje – úzkou komnatou, otravnými povinnostmi, větrem, co slídí kolem střech, přináší tmavá mračna a kvílí o tom, že se zas blíží olověná zdlouhavost šedých zimních dnů. Krista pro jednou nenašla odpověď. Bezradně pohlédla na nahrbenou postavičku. „Ty nejsi smutná, princezno moje, s tebou je něco jinýho, ani to neumím říct. Jako bys ztratila duši.“ „Snad i ztratila,“ zaznělo teskně od okna. Richenza dál nehnutě seděla v okenním výklenku. Už nedokážu spřádat sny o krásných hradech plných lesku, táhlo jí hlavou. O ničem… Celý život je špinavý jako zablácené hradní nádvoří, ošklivý jako moje obnošené šaty, protivný, jako když se mi promočená sukně lepí k prochladlým lýtkům. Princezně stáhla hrdlo lítost. A tak to půjde pořád dál. Jeden rok skončí a další začne, zase tak truchlivý jako byly předchozí. Ačkoliv! Hlavou jí prolétla spásná myšlenka. Možná ne, možná se všechno vyřeší, protože včera při prvním adventním kázání páter Bonifác řekl – Rozpletla paže, pohlédla na Kristu: „Třeba mě paní Markéta nezasnoubí, třeba to už nestihne. Ani ona se nevdá, taky to nestihne. Ani Gerda. Vůbec nikdo už nic nestihne.“ „Proč myslíš?“ „Protože přijde konec světa.“ Krista jen zamrkala. Co to zas její princeznu napadlo? „Cože má přijít?“ „Konec světa, říkal to páter Bonifác.“ „A kdy přijde, prosím tě?“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS282212
m e l i ta
d e n k ová
•
k r á l ov n a
r e j č k a
„Dřív, než si asi myslíš, když se tak hloupě hihňáš, ty hloupá Veverko.¨ Hradní kaplan otec Bonifác uměl kázat, až urozeným posluchačům naskakovala husí kůže, a včera hřímal tak, že cestou z kaple nemluvili o ničem jiném, ačkoliv jindy se po bohoslužbě probíralo všechno možné, jenom ne slovo boží. Zato Richenze teď kolem té představy myšlenky kroužily přímo zálibně, a že měla dobrou paměť, lehce si vybavila páterova slova. Do hlasu se jí vloudil zpěvavý tón. „S koncem roku nás všechny čeká též konec pozemského bytí, neboť my, povýšení smrtelníci, máme zahálčivé a prázdné duše! Od rána do večera, a potom ještě celou noc hřešíme pohledem, sluchem, čichem i myšlenkou, a Bůh se hněvá! Není mezi námi jediný spravedlivý, všichni jsme bídní hříšníci! Proto se v půlnoci země začne otřásat, až boží ruka naráz smete vše, co stvořila! Marný bude náš pláč a skřípění zubů!“ Na Kristu to neudělalo dojem. „Moc bych na to nespolíhala, princezno moje. Páter Bonifác ví houby, co koho čeká.“ Zakřenila se a zase začala šít, kladla perličky stonkového stehu jeden vedle druhého tak dovedně, že se záplata skoro ztratila a lem sukně vypadal, že ho zdobí složité vyšívání. Protože paní Markéta skutečně nejevila o nevlastní dceru skoro žádný zájem – jenom jí poslala mizerného učitele a po své komorné jedny odložené šaty. Přitom princezna rostla. Ale přesto – nebylo jim zle! „Včera otec Bonifác ani nevěděl, že mu ministranti vypili mešní víno,“ vytáhla Krista zas jeden klípek ze své pokladnice. „Zato já jo. Tak ať se netváří, že sněd všechnu 100
Ukázka elektronické knihy