Po koupání, pomyslel jsem si. Tady mě vlastně taky určitě budou koupat. Ale jak? Kdo mě bude utírat na židlích, když ne babička? A bude v koupelně přímotop? Po koupání mě babička balila do plédu a odnášela mě na rukou do postele, hazardně jsme pokaždé míjeli ostrý roh ledničky, která byla nacpaná bonbony pro doktory. V posteli mě přikryla, zastrčila ruce pod peřinu tak, jako kdyby dávala do foťáku film, utírala mi nohy mezi prsty a pod košili mi vkládala kapesníky. Cítil jsem, jak mě ve spaní celou noc ohmatává, mění mi vlhké kapesníky za suché, když se potím, a znova mi motá na hlavu ručník, když si ho shodím. „Spi klidně, nemel sebou!“ zaslechnu její vzteklý šepot. „Prochladí se ti hlava a budeš zase hnít.“ Klidně spát se mi nedařilo a ručník jsem si shazoval několikrát za noc. Tak mi babička ušila z froté ručníku čepeček. Když se pod krkem sepnul spínacím špendlíkem, spolehlivě držel a chránil mou hlavu před prochladnutím. Kdo mi ho bude přišpendlovat? myslel jsem si. Bude to snad ta pečovatelka, která myje mopem podlahu? A nezapomněla mi babička vzít spínací špendlík? „Připnula jsem tam spínací špendlík, pečlivě mu to na noc sepněte, vrtí se, neklidně spí,“ donesla se ke mně v odpověď na mou otázku babiččina slova. „Všechno zařídíme, nemějte strach.“ S tím se babička s primářkou rozešly. Babička se se mnou podivuhodně snadno rozloučila a vypravila se do sanatoria pro dospělé, které bylo hned přes cestu, zatímco primářka vzala můj kufr a vedla mě do pokoje.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS282136
Po cestě jsem se pozorně rozhlížel a zvykal si na nové prostředí. Budova sanatoria byla velká a bílá. Na chodbách svítilo denní osvětlení, které se na podlaze odráželo na lesklém žlutozeleném linoleu. Bylo tam cítit chlorové vápno. Chodba se v polovině rozšiřovala do haly, ve které stál ohromný fíkus s nažloutlými zaprášenými listy, dvě pohovky na kolečkách, čtyři křesla, která byla taky na kolečkách, a černobílá televize, na které, jak později vyšlo najevo, hrál jen první kanál. Na konci chodby byl herní sál, primářka mu, nevím proč, říkala čelní. Byly v něm stolní hry, kostky a ostatní kraviny. Pokoj byl čtyřmístný. Mými spolubydlícími byli Zavarzin a Kuranov. Když jsme s primářkou přišli a ona mě představovala, už dávno měli vybaleno a hráli šachy. Řekla: „Seznamte se, já vám půjdu najít čtvrtého spolubydlícího. Dneska to nějak nemůžeme rozdělit.“ Seznamovat jsem se neuměl, protože jsem to nikdy dříve nedělal a ve skupině vrstevníků jsem se ocitl poprvé. Po chvilce přemýšlení jsem přišel ke Kuranovovi, plácl jsem ho po rameni, myslel jsem si, že by to tak měli dělat opravdoví přátelé, a navrhl jsem: „Pojď se kamarádit.“ Potom jsem stejným způsobem nabídl přátelství Zavarzinovi. A Kuranov i Zavarzin souhlasili, že se budeme kamarádit. Kuranov se jmenoval Igor a Zavarzin Andrej. Igor byl stejně starý jako já a Andrej o rok starší. Ale Andrej neuměl vyslovit písmeno r a koktal, takže věkový rozdíl nebyl vůbec patrný. Počkal jsem, než mí noví kamarádi dohrají partii, a šli jsme si prohlídnout sanatorium.
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS282136
Do večerky už zbývala jen chvilka. Pozdní hodina měla pochmurný nádech a tlumila naše hlasy. Zavřené dveře kulečníkové herny, kinosálu a kroužku Šikovné ruce vyzařovaly jakousi slavnostnost. Zdálo se, že za každými z nich se skrývá truhlice potěšení, kterému je souzeno padnout nám do náručí, ale až zítra, dnes za žádných okolností. Dnešního dne mi bylo líto. Chtěl jsem ho protáhnout a potloukat se jím v naději, že ještě přijdou nějaké nové příhody, ale sklesle jsem si uvědomil, že všechno, co se mohlo dnes stát, se už stalo, a že už nezbývá nic jiného než jít spát. Jakmile jsme se vrátili do pokoje, uviděli jsme našeho čtvrtého spolubydlícího. Se slzami v očích přemlouval vychovatelku, aby ho přestěhovala: „Ale proč s nimi v pókoji musím být?“ křičel. „S Medvě děvem a s Korótkovem chci být! Sme kamáradi. Tady s těma se strášně budu nudit! Postel mi přenéste, tady nezůstánu stejně!“ Naším čtvrtým spolubydlícím byl Lordkipanidze. Bylo mu třináct a chtěl být v pokoji s vrstevníky, ale tam už byly všechny postele obsazené. Aby ho mohli přestěhovat, museli by přenést volnou postel z našeho pokoje do pokoje, ve kterém chtěl Lordkipanidze bydlet. Jenže vychovatelka takové přesuny neschvalovala. Hluk přilákal primářku. „Co se stalo?“ Vychovatelka to vysvětlila. Primářka uklidnila Lordkipanidzeho tím, že mu slíbila, že se za pár dní přestěhuje, pak přišla ke mně a řekla: „Lordkipanidzeho vyřešíme, ale co budeme dělat s tím Saveljevem, Tamaro Grigorjevno, to nevím. Mluvila se
102
Ukázka elektronické knihy