Určitě ti zavolají ještě jednou. Kdyby to byl někdo jiný, třeba z rodiny… prosím tě, ukonči hovor. Později si s ním popovídáš osobně. Dobře?“ „Dobře. Takže my už končíme?“ V hlase jí zazněl závan smutku. „Jenom prozatím. Potom se ještě ozvu. Budu si průběžně volat s nimi i s tebou.“ „Dobře. Děkuju vám za povzbuzení! A nemějte mi za zlé, že jsem občas byla hnusná.“ „To rozhodně nemám, Miško. Jsi skvělá a statečná holka! Ty to dokážeš, vím to! Dobře, teď už to položím a ty čekej na další hovor.“ „Ano, budu. Ještě jednou vám děkuju.“ „Není za co. Ahoj, moje malá.“ Jarská rychle zavěsila. Peter Takáč nevěřícně zavrtěl hlavou. „Má obsazeno. Věřili byste tomu?“ Nakonec se rozhodl, že dívce zavolá on. Chlapi kolem něj se drsně zasmáli. Nízké mraky doléhaly na okolní členitou krajinu ještě více a vítr zesílil. Tam někde nahoře se teď nacházela promrzlá dívka… muselo to být smrtící. Uvědomoval si to asi každý, ale k vyslovení podobné pravdy nebyla ani snaha, ani chuť. „Zkus to ještě jednou,“ vyzval ho Sýkora. „Možná tísňové volání, nebo někdo z rodiny. Dneska bude mít horkou linku.“ Peter Takáč tedy chvíli počkal a pak zmáčkl zelené tlačítko a trpělivě polykal naprázdno. Přemýšlel o tom, proč nakonec zavolal on. Sám to netušil. Prostě se rozhodl. Telefon začal vyzvánět. „Je to tady. První kontakt s hledanou,“ zabručel tiše, jen pro sebe, když se konečně dočkal. „Ano? Prosím?“ ozvalo se sotva slyšitelně na druhém konci. „Ahoj, Miško! Tady Peter Takáč, velitel hasičského a pátracího týmu, který právě stojí na úpatí kopce, na konci Korně, a je připra-
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS282021
vený vydat se za tebou. Jdeme pomalu ve tvých stopách, ale jsou skoro zasněžené. Budeme potřebovat tvou pomoc, ano?“ vysypal ze sebe příjemným, ale zároveň pevným hlasem, na který by měla vyděšená dívka reagovat pozitivně. „Jak se cítíš?“ dodal ještě. „Dobrý den. Jsem rá…da, že jste se ozval. J…sem moc ráda! Je mi hrozná zima. Snažím se zakrývat taškou a vyhloubila jsem si ve sněhu jámu, ve které se schovávám, ale sněží pořád víc a víc!“ naříkala. „A ten hnusný vítr nepřestává. Jako by byl nenasytný. Je pořád silnější.“ Roztřásl se jí spodní ret. „Ano. Toho jsme si všimli i tady dole. Vůbec to neustává, ale to nevadí. My jsme dobře vybavení a rychle tě najdeme. Miško, dokážeš nám popsat, kde asi můžeš být? Třeba by se k tobě dalo dostat snadněji. Paní na telefonu ti už nějaké rady dala, že?“ Na okamžik se zamyslela, rozhlédla se po lepkavé mlze okolo a znovu jako by duševně rezignovala. „Ano, dala,“ na vteřinu se odmlčela. „Šla jsem pořád směrem ke Stáni, k nám domů,“ začala popisovat. „Ale asi v půlce cesty jsem zabloudila. Okolo bylo všechno stejné a nic jsem pořádně neviděla, jenom tu hnusnou mlhu a sníh. Žádné stromy ani nic, co bych poznávala.“ Její bezradnost by se teď skoro dala krájet. „Je mi to jasné. No nic. Tak my půjdeme hezky podle stop a ty se zatím těš na teplý čaj a huňatou deku. Neboj se, nějak si poradíme, ano?“ Chtěl slyšet, že mu rozumí. Mohla už být mimo. Duševně a určitě i fyzicky. „Rozumím.“ „Až vylezeme výš, budeme se snažit pískat. Takže až uslyšíš hvízdání, okamžitě mi zavolej na tohle číslo, ano?“ To je super nápad! pomyslela si hledaná a skoro se zazubila. „Ano, budu. Doufám, že vás uslyším co nejdřív!“ „V to doufáme i my. Pořádně se zahřej, tedy jestli máš jak.“
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS282021
„Snažím se hýbat, plácat a třepat rukama. A taky si nesedat ani nelehat. Tyhle instrukce mi dala operátorka po telefonu. Mám šálu a rukavice a na hlavě kapuci. Ale jen tenkou. Čepici nemám.“ Miška se zamračila, protože škvírou mezi taškou a jejím sněhovým hradištěm prolétla pořádná dávka studených vloček a pokryla jí skoro celý obličej. „Výborně, takže už nás předběhla a ty víš všechno, co máš dělat! Čepice zase tolik nevadí, my tě rychle najdeme!“ zaradoval se naoko Takáč, ale tvář měl jako odlitou z betonu. „Něco k pití nebo k jídlu u sebe nemáš?“ „Vůbec nic. Byla jsem nenažraná a všechno jsem snědla ve škole. Ještě jsem zkoušela použít zapalovač, který mám už dlouho v tašce, ale byl prázdný. Bez plynu.“ „To nic, Miško, to je v pohodě. Hlavně se dobře kryj a mysli na to, že jsme kousek od tebe a nemělo by trvat dlouho, než tě najdeme!“ Na druhé straně náhle zaskučel ostrý vichr, takže si na okamžik pomyslel, že tu (podle hlásku opravdu zranitelnou) dívku někam nadobro odfoukl. „Budu myslet jenom na tohle!“ zabrebentila o vteřinu později už veselejším hlasem. „Výborně. Teď tě ale musím vypnout, a až se dostaneme o kousek výš, začneme hvízdat. Kdybys nás uslyšela, okamžitě mi zavolej na tohle číslo, ano?“ „Ano, udělám to,“ přisvědčila. „A ještě něco… dávejte pozor na Bílou paní! Potlouká se tady ve sněhu a vůbec netuším, jaké má plány!“ výstražně zvedla hlas. „Bílá paní?“ zopakoval jako ve zlém polosnu. „Ano! Viděla jsem ji! Přišla ke mně a řekla, že je všechno v pořádku!“ Takáč se na okamžik zamyslel a pohlédl na ostatní chlapy, kteří se kolem něj shlukli jako promrzlé krávy v chlévě.
102
Ukázka elektronické knihy