nachází ve schránce obálku s černým pruhem adresovanou Honzovi a následuje rychlá válečná porada s Terezou. Pár dní odkladu snad neuškodí, na tom se obě shodnou. Následující dny se pak podobají jeden druhému. Tvrdohlavá dcera jde se zaťatými zuby za svým hlavním cílem. Připomíná �m svého buldočka, zakousne se a nepus�. Náhle to jde; denně cvičí, nakupuje, věnuje se domácnos�. A za pomoci kamarádky jezdí pravidelně za Honzou. Až si Ema v bytě začíná připadat zbytečná. Je další páteční podvečer a rozzářená Tereza jí sděluje novinku: „Honzovi je líp. Byla to myokardi�da po té chřipce, našli mu prý v krvi zbytky nějakých enzymů. Má an�bio�ka a leží už na běžném pokoji. V pondělí možná půjde domů.“ Ema je však opatrnější. „Holka, aby toho na sebe nenaložil víc, než může zvládnout!“ „Mami, on přece ví, co dělá!“ „Jen aby,“ matka její nadšení nesdílí; jakkoliv chápe, že dnes už je jiná, uspěchanější doba. A co že to dcera ještě povídala? Něco o stěhování a o tom, že jde balit. Nepomátla se? Ne, ta jen následující dva dny cosi třídí ve svém i Honzově pokoji. A v neděli večer se přidá i pomoc ochotného souseda se synem, kteří podle pokynů Terezy stěhují věci z pokoje do pokoje, z místa na místo. Konečně je výsledek uspokojivý a obě ženy v bytě osiří. „To bereš teda hopem,“ rýpne si Ema. „Nastěhovat si ho hned k sobě.“ „Ale mami, mysli moderně, to je dneska běžný!“ „Zato ty jsi hrozně moderní! Třeba ty tvý pušapky, vypadly na mě hned, jak jsem otevřela skříň. A vsadím se, že jednu máš teď na sobě!“ „No jo a co má být? Já se s nima přece netajím,“ usmívá se Tereza. „Dárek od Báry, byly jí malý.“ „Holka, holka…“ Ema si jen povzdechne. Dnes, nebo zítra? To je hlavní otázka následujícího dne. Tereza s fenkou se právě vrací z procházky, když pípne dívčin mobil. „Jupí!“ ozývá se její
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS281973
vítězný pokřik. „Honza jde domů!“ Volá novinku Barče. Projíždí bytem, rychle připravuje pár věcí a vzápě� se loučí. „Mám tě moc ráda, mamino, dík za všechno!“ A je pryč. Další den začíná první společnou snídaní. Tereza na vozíku, perfektně oblečená a nalíčená popojíždí kuchyní. Co se to s holkou jenom děje? Matka nevychází z údivu, ale před očima stále má včerejší Honzův návrat. Muž působil velmi unaveným dojmem. Pozdravil, pohlédl na došlou poštu, otevřel pouze obálku s černým pruhem. Pročetl parte, rozevřené ho nechal ležet a se skloněnou hlavou a beze slova zamířil do svého pokoje. Tereza ale byla rychlejší. Jen zdánlivě nešikovně mu znemožnila na chvilku přístup svým vozíkem. Objala Honzu kolem pasu a rozhodným gestem ho přesměrovala ke druhým dveřím, těm svým. Ty za nimi zaklaply. Ema se v rychlos� sklonila nad stolem. Jaroslav Stýblo. Zemřel tragicky ve věku nedožitých 28 let. Jménem pozůstalých – rodiče; Vilma a Fran�šek Stýblovi. Právě teď sedí v kuchyni a pomalu, velmi roztržitě snídá. Přemýšlí o práci a možném načasování svého odjezdu, vzpomíná na tátu a na malé – klidné městečko v severních Čechách, kde prožila většinu svého života. Stále ale není defini�vně rozhodnutá. Přesto se pomyslná miska vah začíná pomalu převažovat na jednu stranu. Následující dny to jen potvrzují a ona udiveně sleduje všechny změny kolem sebe. Honza se konečně dostává z útlumu a překvapuje. Pomáhá přítelkyni s cvičením, společně ve dvou uklízí, nakupují i venčí fenku… Co ch�t víc, říká si Ema. Svátek Valentýna. Mladí od rána cukrují. Přes dveře jsou slyšet zamilovaná slůvka patřící jenom těm dvěma, přidají se Honzovy úsměvné narážky na právě kdesi nalezené Terezčiny ero�cké pomůcky. Ema zdvíhá oči k nebi. Bože, ta holka si je ani nedovede schovat! Následuje smích a dveře se otvírají. Tereza s velkou bonboniérou v ruce a snad ještě větší ky�cí růží odjíždí na vozíku do kuchyně, kde si narychlo dárky odkládá. Poté se ještě vrací a následuje dlouhý, vášnivý polibek s Honzou. Ten žmoulá lístek s vypsaným svátečním nákupem a po dalším krátkém polibku odchází. Matka neklidně posedává v kuchyni. „To s �m Jarkem je mi vážně líto,“ snaží se zahájit rozhovor.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS281973
„To nemusí,“ odpovídá dcera a po chvilkovém zápase s otevřením bonboniéry jí nabízí čokoládové pralinky. „Byl to jen hajzl, kterej mě dostal do maléru.“ „A co tvá kamarádka, no ta Bára? Že se tu už týden neukázala?“ „Rizikový těhotenství. Má co dělat sama se sebou, polehává. Párkrát jsem za ní byla.“ „Ach tak. A co cvičení, jak pokračuješ?“ „Jo dobrý, Honza mi pomáhá, určitě sis toho všimla?“ „To se nedalo přehlédnout. A celkově jak? Myslím mezi tebou a Honzou?“ „Dobrý, oba jsme si prošli svým a smazali minulost. Jsme za�m na začátku, ale jen tak mezi náma, mamko, vypadá to slibně.“ „Takže by � nevadilo, kdybych se rozhodla vrá�t domů?“ „Co tak najednou? Něco se tě dotklo?“ „Praha mi nesedne. Tátovi i mně je smutno. A mám nabídku z práce; chtějí, abych se na čas vrá�la.“ „Čekáš, že � k tomu dám požehnání?“ „Ne, doufám, že na to připravíš Honzu.“ „Jasný… Ale znáš ho, jak si všechno bere. Takže mami, o tvém odjezdu před ním ani slovo!“ „Spolehni se. A jinak holčičko – vážně � nevadí, když už za pár dní pojedu domů?“
„Co mi zbývá, ale neboj se, mamčo, já to zvládnu. A ještě jednou – moc, opravdu moc díky za vše.“ praví Tereza. Ema si zhluboka oddechne. Nakonec je to lehčí, než čekala…
Ukázka elektronické knihy