zastřít vzpomínky a věci, které vás dlouho sužovaly, pak pře stávaly být důležité. Sotva bych mohl ostatním čarodějům vykládat, jak lituju svých činů. V nejlepším případě by se mi vysmáli. Janě jsem to říkat nechtěl, protože bych ji děsil. Proč jsem to však vyprávěl zrovna jemu, to jsem sám nevěděl. Asi jsem neměl moc skuteč ných přátel a někomu jsem to říct chtěl. Neměl jsem ovšem tak slabou chvilku, abych se mu svěřil s věcmi, kterých lituju. Ještě by se to pak mohlo obrátit proti mně. „Dobrá, nechám výběr lidí na tobě. Nezapomeň, že musíš přebrat Mabrokovo místo. Snad tě budou poslouchat i jeho ča rodějové. To by pro začátek nemuselo být špatné, nemyslíš?“ „To ne. Postarám se o to. Šlo by to samozřejmě líp, kdybyste nečekali tak dlouho. Teď je většina čarodějů pryč. Musím se poohlédnout po těch, kteří zbyli. Doufám, že když někoho za biju ve jménu zákona, abych splnil ty vaše šílené požadavky, tak mi to zase nepřipíšete na vrub.“ „Prostě dělej, co umíš.“ „To budu. A vy mě zatím nechte být.“ „Asi první věc, kterou jsi řekl a zní celkem rozumně,“ kon statoval. „Myslím, že by ses měl podívat na jednu zajímavou knihu. Nechal jsem ji v knihovně na stole.“ Mlčeli jsme a skrze okna dopadalo sluneční světlo, které na nábytku tvořilo světlé obrazce. „Chybí vám?“ zeptal jsem se. David tázavě zvedl obočí. „Manželka…“ „Ani si nedovedeš představit…“ „Ale dovedu,“ přerušil jsem ho. „Věřte, že dovedu.“
J A N A Adam seděl před Klářiným recepčním pultem a žvýkal oblo žený chlebíček. Když jsem přišla, zamračil se, zkontroloval dveře a pak se zmateně podíval na Kláru. „Taky máš pocit, že ti něco uniklo?“ zeptal se.
1 0 0 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS281917
„Petr mě přenesl,“ řekla jsem na vysvětlenou. „Jinak ahoj.“ „Jo, čaues,“ odpověděl a oprašoval si ruce, aby se zbavil drobků. Klára ke mně přisunula obložený tác, který tady asi zůstal po včerejší schůzi, ale s díky jsem odmítla. „Prý spolu máme jít něco vyřešit.“ „Monika šla zavírat jedno zřídlo a my máme prohlédnout okolí.“ „Co máme zkontrolovat?“ zeptala jsem se nejistě. „Monika říkala, že tam měla špatný pocit a bojí se, jestli se kolem toho zřídla nestalo něco podivného. Chtěla, aby ses po dívala, jestli tam nechodili čarodějové. Nasávat moc a tak. Pří padně, jestli se tam neotevřela nějaká trhlina. A já ti mám dělat bodyguarda.“ „No super,“ prohodila jsem. Adam se protáhl, až se mu tričko napnulo na výrysovaných svalech. Netušila jsem, jestli na mě chtěl udělat dojem, ale špatně rozhodně nevypadal. Přesto mě moc neuklidnilo, že jde se mnou zrovna on. „Fajn, jdeme na to.“ Pokrčila jsem rameny a vyšla za ním na chodbu. „Je to daleko?“ zeptala jsem se, zatímco jsme scházeli po scho dech a naše kroky se rozléhaly po chodbě. „Kousek od dolu Jindřich,“ upřesnil. „Bydlím hned vedle, a kdyby ti to nevadilo, rád bych se zastavit doma.“ „Pokud to nebude trvat celý den nebo mě tam něco nebude chtít sežrat, je mi to jedno,“ řekla jsem. Vyšli jsme ven a vydali se na tramvaj. Kdyby byl čas, dalo se tam dojít pěšky, ale počí tala jsem, že ani Adam se moc zdržovat nechtěl. „Proč jsme nešli rovnou s Monikou?“ „Přišla do práce dřív, aby mohla jít sama. Počítám, že o naši společnost nestála,“ zamumlal úsečně. „Spíš o mnou,“ řekla jsem, on však jen zarazil ruce do kapes. „O naši…“ pokrčil rameny a pokračoval dál. Co se týkalo mojí komunikace s muži, už u Petra jsem se naučila, že je lepší počkat, až o věcech začne mluvit sám, takže jsem nenaléhala. Vystoupili jsme u dolu Jindřich. Těžní věž po bývalém černo uhelném dolu byla obehnaná vysokým plotem, který byl hustě
1 0 1 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS281917
počmáraný graffiti. Vedlejší stavba bývalého hotelu byla už pár let zavřená a jako mnoho dalších ve městě chátrala. Hotel by pozůstatek po bývalých provozních budovách a vypadal jako přilepený ke koridoru paneláků, který ohraničoval sídliště od Nádražní ulice. Jedna cesta vedla od zastávky přes Bezručův sad k bytovkám a naproti byl obchod, před kterým postávaly hloučky podivných existencí. Kolem budovy byla špína, pohá zené papíry a rozkopané koše. Nebylo to zrovna příjemné místo. Vysoké paneláky se za obchodem tyčily v několika řadách. „Tady někde bydlíš?“ zeptala jsem se Adama. „Jo, tam v tom zadním,“ řekl a ukázal na mnohapatrový výš káč naproti úřadu práce. „A máma bydlí naproti přes cestu, kousek od střediska volného času. Chodil jsem do školy na Ostr čilku. Je to tu trochu divoké, ale už jsem si za ty roky zvykl.“ „Zlatý Zábřeh,“ zabručela jsem při pohledu na odpadky po házené všude kolem. „O tom se taky říká, že se z něho v posledních letech stalo pěkné ghetto,“ namítl. „Ne tolik jako tady.“ Vydali jsme se do Bezručova sadu. Oproti obchodu tady bylo ticho. Kolem cesty rostly lípy. Kdyby někdo častěji uklízel binec, který se válel všude kolem, a trochu tu o to pečoval, bylo by to celkem hezké místo. Adam se posta vil do stínu rozlehlého tisu a rozhlédl se. Nikdo se tady zrovna neprocházel, takže jsme měli soukromí. Ledař vytáhl mapku vytisknutou na papíře. Červená značka nám měla napovědět, kde bylo zřídlo před tím, než ho Monika zavřela. „Vypadá to, že je to kousek od nás,“ usoudil Adam a popošel po chodníku. „Jo, tady.“ Zastavila jsem se vedle něj a nemusela jsem mu ani nahlas při takat. I když bylo zřídlo zavřené, zbytková moc byla všude kolem. Cítila jsem, jak mě brní prsty. Musel to být pořádně silný zdroj. „Dobře, jdu na to,“ řekla jsem a skočila. Vrátila jsem se zpátky. Sledovala jsem probíhající čas jako ve zrychleném filmu. Viděla jsem Moniku, jak zřídlo zavřela a zapečetila. A pak jsem pokračovala dál. Než jsem narazila na
1 0 2 Ukázka elektronické knihy