„To, co říkám! Můžeme namířit kameru na kohokoli v téhle budově. Nafilmujeme každý pohyb. Nahrajeme každé slovo. Hezky syrově. Nic nebude kašírované. Nemáme moc času. Každý týden musíme do Spojeného království posílat jeden díl. Stříhat budeme tady. Materiál odešleme a hned druhý den se bude vysílat jako součást nové cestovatelské show na Kanálu 4.“ Lucy ztěžka polkla. „Heleďte, nemusíte si dělat starosti. Slibuju, že o nás vůbec nebudete vědět.“ Clive se usmál. Nasadil rozzářený, uklidňující výraz. Lucy se však necítila klidná ani trochu. „Chceme vytvořit minidokument o turistech ženoucích se za polární září, o nadšení, smutku, zklamání. A napadlo nás, že v příběhu vznikne mnohem víc prostoru pro lidská dramata, pokud budeme natáčet i personál hotelu. Zaznamenáme, jak vyhledáváte pro hosty předpověď počasí, mluvíte s nimi u snídaně… však víte.“ Spiklenecky zamrkal. „Stručně a jasně, potřebujeme příběh pro případ, že by polární záře nespolupracovala. Můžeme natočit pár turistických atrakcí, ale sakra, to už tu bylo tisíckrát. Chtěli jsme ukázat nějaká lidská dramata, takže jsme se rozhodli udělat nepřikrášlený dokument z místa, kam jezdí lidé za polární září. Geniální, ne? A v televizi přece chce být každý. Budeme natáčet personál, jídlo, pokoje. Pro tohle místo to bude skvělá reklama.“ Nadšeně rozpřáhl ruce, ale Lucy ani nehnula brvou. „Uděláme z Polární záře slavné místo.“ Lucy polkla a nervózně se ošila. Věděla, že balancuje na hraně. Když se bude publicitě příliš bránit, režisér nejspíš začne uvažovat o jejích důvodech a prověří si ji, což bylo to poslední, o co stála. Jenže co když ji někdo v dokumentu uvidí a pozná? Na druhé straně mají málo objednávek, a pokud se obsazenost zvýší, Lucy si upevní pozici a noví majitelé se jí třeba nebudou chtít zbavit. Začala si zuby 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS281898